Kniha, ve které pojem lidství nabývá zcela jiného významu

recenze

Jákobovy barvy (2017) / Boboking (333 views)
Kniha, ve které pojem lidství nabývá zcela jiného významu
Stejně jako nemůže existovat světlo bez tmy, nemůže existovat dobro beze zla. Kruté, ale prosté biblické rčení, na kterém vystavěla Lindsay Hawdon svůj román „Jákobovy barvy“, příběh nacistické genocidy, o kterém se moc nemluví. Tak to v rozhovoru autorka sama naznačila větou: „Nacistická genocida cikánů byla oficiálně uznána v roce 1982, a teprve 14. 4. 1994 proběhla ve washingtonském Muzeu holocaustu první akce k uctění památky cikánských obětí. Ticho, které kolem celé této záležitosti vládne, mě upoutalo.“
Dávají-li ti jídlo, ber, bijí-li tě, utíkej - to je životní mantra osmiletého hrdiny Jákoba, napůl cikána, ze čtvrtiny Roma, a ze čtvrtiny Jeniše, který stejně jako sta tisíce dalších evropských Romů byl nacisty určen k likvidaci v plynových komorách koncentračních táborů. Sám a hladový na útěku se potuluje zbídačeným Rakouskem, světem plným hladu a smrti, kde bytí či nebytí kohokoliv určuje svévole německých vojáků či jednotek SS. Válečné běsnění poznamenalo všechny, nikdo nikomu nedůvěřuje, lidé jsou pro kousek chleba schopni udat i svoji rodinu. Utíká v horách pouze přes noc, aby nebyl viděn. Přes den je zalezlý v prohlubních, kde se snaží spánkem získat síly na další dny. Ale vzpomínky na události minulých měsíců ho vyčerpávají možná více než chůze. Přesto i v tomto čase, kdy světu vládne „bestie“, se objevují lidé, kteří jsou ochotni pro záchranu zoufalých obětovat to jediné a poslední co mají, svůj život. Jak autorka v rozhovoru pro LN řekla, smyslem její knihy není děsit čtenáře bestialitou a krutostí, naopak chtěla, aby šlo cítit, že lidskost vždy převáží na brutalitou.
Příběh Jákoba (kapitoly nazvané Dnešek, Rakousko, 1944) je ale jen vyvrcholením celé knihy z hlediska časové chronologie. Autorka předkládá i další časové hladiny, ve kterých chce pro ucelený pohled na svět a filozofii kočujících Romů, vyprávět i osudy Jákobovy bílé matky a romského otce. Přestože oba pocházeli z naprosto odlišných společenských a etnických světů, život si dokázal škaredě pohrát s oběma.
Už od prvních stránek čtenář doslova cítí atmosféru romského světa. Světa, kde není cílem najít vlastně cíl, ale cesta za ním. Cesta nikdy nekončící, protože jen svobodný a nevázaný člověk může poznat skutečnou radost ze svobody.
Jsou knihy, které jsou děsivé a krvavé, a jako čtenář se třepete hrůzou, ale přesto otáčíte jednu stránku za druhou, protože je to děsivě krásné a napínavé, a jako čtenář thrillerů víte, že nějaká kapka naděje pro oběť tu vždy je. Ale pak jsou tu knihy, které jsou děsivé a nelidské, a jako čtenář se třepete děsem, a hledáte v sobě vnitřní sílu či odvahu otočit následující stránku, protože to, co vám utíká před očima v podobě písmenek, je děsivější jako samo peklo, kde není očistce ani naděje, protože genocida či holocaust nemůže mít trochu štěstí či naděje. Museli byste knihu odhodit do kouta jako škvár a blábol vysmívající se miliónům zavražděným. A taková je kniha „Jákobovy barvy“, kde už od prvních kapitol tušíte tu hrůzu, která se skrývá v náznacích. Autorka přesně dokázala se stále se opakujícím textem v čtenáři vyvolat pocit neodvratné hrůzy, která se skrývá za bílým suchým stromem na vrcholu kopce. A když v závěru propukne skutečný armageddon emocí a hrůzy, pojem lidství nabude zcela jiného významu.
Z anglického originálu Jakob´s Colours (2015) přeložila Petra Krámková. Vydalo nakl. Domino v roce 2017.

Komentáře (0)

kniha Jákobovy barvy recenze