Kniha, co mi změnila pohled na svět.

recenze

ÚVOD
Kniha, která má 286 stránek, 21 kapitol včetně seznamu literatury, sepsali ji celkem čtyři autoři: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a Tatjana Kopřivová a jmenuje se: Respektovat a být respektován. A o čem ta kniha vlastně je? Zakládá se na tom, jak správně vychovávat děti a pozor není to demokratický styl výchovy, ale naopak respektující. To je to na co kniha celou dobu poukazuje a uvádí zde spoustu příkladů jak se tohoto výchovného stylu dá dosáhnout a také nějaké příklady ze života abychom věděli, že to funguje popřípadě jak. Na druhou stranu nám, ale i ukazuje příklady z jiných výchovných stylů a také pohled na to jak se dítě či matka v dané situaci cítí či co si myslí.

RECENZE
Jak správně uvést knihu, která mě zároveň tak potrápila a na druhou stranu obohatila? To doopravdy nevím. Po zadání této knihy jako součást naší zkoušky jsem byla trochu zděšená. Sice ráda čtu a nedělá mi problém něco napsat o dané knize, ale nikdy jsem nečetla knihu, co by měla hlubší smysl a netušila bych, že mě obohatí a natož abych se o ní snažila napsat něco smysluplného.

Tak a teď nastala ta chvíle, kdy mi nezbývá nic jiného než něco napsat o zadané knize.
Ať už byl obsah knihy sebelepší měla jsem místy problém udržet pozornost a číst jí po delší časový úsek. Často se mi stávalo, že jsem vlastně nevěděla o čem čtu a tak jsem se musela i občas vracet k předchozím pasážím, ale i přes to vše jí hodnotím velmi pozitivně, protože mě přiměla přemýšlet o tom jak jsem byla vychovávána já a ne vždy se mi to líbilo a za druhé mě přiměla přemýšlet i o tom jak bych já v budoucnu ráda pracovala s dětmi ať už se svými nebo cizími. Proto bych každému, kdo zabrouzdal do mojí recenze ráda tuto knihu a tento výchovný styl přiblížila.

Ze začátku knihy jsme seznámeni s příběhem autorky Tatjany Kopřivové, kdy vypráví svůj příběh ohledně respektujícího/partnerského přístupu k dětem. Následně na jejím příběhu se rozjel tento projekt různých seminářů, kde přednášeli o respektujícímu/partnerskému přístupu k dětem a následně sepsali i tuto knihu. Tato kniha je plná příkladů ze života, cvičeními pro nás abychom jsme si tento přístup mohli také prakticky vyzkoušet. Kniha je ale hlavně zajímavě graficky upravená. Vše důležité je nějak zvýrazněno, tučným písmem, různými tabulkami a obrázky.


Při čtení knihy mi přišlo, že se nám autoři vše snaží předat tak trochu nenuceným způsobem, veškeré své názory na výchovu. Tyto názory se podle mě zakládají na logických argumentech, a tak jsem neměla jediný důvod s nimi nesouhlasit. Naopak jsem se mnohdy při čtení přistihla, jak si říkám, jo to je pravda, to jsem zažila, kdyby to tehdy udělali rodiče/učitelé či známí takto, určitě bych se cítila a reagovala jinak. Také jsem si vybavovala vlastní situace ze života ať už s dětmi či přáteli a říkala jsem si, to jsem mohla udělat jinak, příště to udělám lépe.


Jak už jsem se zmiňovala v knize najdeme spoustu příkladů ze života. Většinou to jsou příklady, které si snadno představíte souhlasíte s nimi, ale musím podotknout, že jsem si i některé uvedené příklady neuměla představit. A to hlavně, kdy v knize autoři uvádí příklad s dítětem, které dostalo za úkol uklidit schody, ale místo úklidu sedělo na schodech. Po chvíli za ním přišel rodič a řekl mu větu: "Tobě se do toho moc nechce viď?" A následně po této větě se dítě dalo do úklidu schodů. No já nevím, ale doopravdy si to nedokážu představit a připadá mi tento příklad a pár dalších jako pohádka. Ale co já můžu vědět. Třeba to tak doopravdy funguje. Uvěřím asi až na vlastní oči.


Kniha mě, ale hlavně upozornila na to, co je vhodné říkat, neříkat a také jak to říkat. Navíc mi dala novou možnost, a to neříkat nic. Protože někdy je lepší mlčet než dávat dítěti zpětnou vazbu skrz neefektivní komunikační dovednosti. Mnohdy stačí jen dávat zpětnou vazbu skrz nonverbální komunikaci a k tomu si dopomoct slovy jako hm, ano chápu tě proč jsi naštvaný, to asi, ...


Pokud mě něco v knize šokovalo, tak to bylo tzv. nálepkování. Nikdy jsem si neuvědomila, jaký na nás má vliv pokud o nás někdo říká: "Ty jsi, ale čuník", "Ty jsi naše šikulka", "Ty jsi, ale bordelář". Ono je vlastně jedno, jestli skrze nálepku sdělujeme pozitivní či negativní informaci dítěti, ale vždy je to špatně. Jelikož dítě si o sobě následně dělá obrázek, který ale vůbec neodpovídá tomu, jakou osobností ve skutečnosti je.

Ke konci bych chtěla sdělit, že tuto knihu nemá smysl číst, pokud jste lidé s nekompromisními názory, máte problém v životě udělat nějakou změnu a pracovat na sobě. Ovšem pokud jste lidé s otevřenou myslí a máte pocit, že je stále co zlepšovat a chcete být lepšími rodiči, vychovateli, učiteli či kamarády rozhodně byste po této publikaci měli sáhnout.

ZÁVĚR
Musím říct, že mě tato kniha obohatila, jak už jsem říkala na začátku. Už teď vím, že se k ní budu velmi ráda vracet, a to hlavně při nástupu do mé první práce, ale také i v době, kdy se i já sama stanu matkou. Za mě je tato kniha nevyčerpatelnou studnicí návodů, jak zlepšit své vyjadřování/chování k druhým lidem a myslím si, že pokaždé, kdy se k této knize vrátím v ní najdu něco nového, nečekaného. Kdo ví třeba až se ke knize vrátím za pár let tak s ní už nebudu souhlasit nebo naopak už z ní nebudu moci čerpat nové poznatky. Ale teď vím jednu věc stoprocentně a to, že je to ta kniha, která mě přivedla na jinou a lepší cestu a díky její pomoci se vydávám na dlouho cestu za lepším já, co bude rozdávat respektující jednání na potkání. Dobře to asi přeháním, ale pravdou je, že mě tato kniha přiměla přemýšlet a jednat s lidmi s více respektem…

Komentáře (0)