Když o ní vypráví Ian Stewart, přestává být matematika nudou!

recenze Neuvěřitelná čísla profesora Stewarta (2019)

Když o ní vypráví Ian Stewart, přestává být matematika nudou!
Vynikající kniha – a další potvrzení faktu, že Ian Stewart je patrně nejlepším současným „učitelem“ matematiky! Neuvěřitelná čísla jsou dle mého názoru (dost jsem s nimi totiž „zápolil“) určena pro poněkud pokročilejší „žactvo“, ale žádný strach – když jsem je zvládl já, dokážete to určitě i vy! Autor je skvělý vypravěč a brilantní logik, navíc má i smysl pro humor, takže za jiných okolností nudná disciplína je v jeho podání báječná zábava.
Když jsem tak přemýšlel, v jakém „stylu“ mám recenzi napsat, napadlo mne, že nejlépe by asi bylo postupovat tak trochu „netradičně“. Jistě, alespoň ve stručnosti zmínit, o čem kniha je, tomu se nemohu a ani nechci vyhnout. Hlavně se však zaměřím na to, co jsem se takříkajíc dozvěděl mezi řádky, protože při četbě se mi matematika tak často „pletla“ s filosofií, že nejspíše nešlo o náhodu...
Ian Stewart tentokrát vybral značně „zašmodrchané“ problémy, na nichž demonstruje známou poučku (teď si nevzpomínám, kdo je jejím autorem), že krásné teorie žijí bohužel jen tak dlouho, dokud je nepohřbí ošklivá fakta. Asi nejvíce se to projevuje ve fyzice, ovšem ani matematika není imunní vůči nepříjemné povinnosti poslat čas od času „odvěké pravdy“ na „zasloužený odpočinek“ a nahradit je (když se prokáže, že tyto řeší ten či onen „hlavolam“ lépe) novými axiomy a postuláty.
Jak už jsem zmínil v úvodu, kniha Neuvěřitelná čísla mě nutila zamýšlet se nad podstatou matematiky takříkajíc sub specie aeternitatis. Jedna z otázek, která vyplouvala neodbytně na povrch, zněla zhruba takto: Jaký je vztah mezi matematikou a filosofií, resp. (pokud tedy taková vzájemná vazba skutečně existuje) jsou jedna v druhé přítomny imanentně či transcendentně? Filosofie je svou povahou zajisté „nadčasová“ (či „mimočasová“) – těžko např. můžeme považovat jednotlivé myslitele za „lepší“ a „horší“ pouze podle toho, jak jsou na časové ose blíže či dále od současnosti. S matematikou je to podobné, ale nikoli úplně identické – je totiž evidentní, že její dějiny postupovaly převážně podle systému „od jednoduchého ke složitějšímu“. Vraťme se ale k původní ideji – když se spolu s Ianem Stewartem zamyslíme nad některými fundamentálními matematickými problémy (např. je-li nula číslo, zda je něco menší než nic, může-li jedno nekonečno být větší než druhé), pak je souvislost mezi matematikou a filosofií zřejmá. Kromě toho si mnoho význačných vědců a kosmologů klade otázku, jak je možné, že právě matematika je tak skvělým pomocníkem při zkoumání fyzikálních zákonů, jimiž se „řídí“ vesmír. Nejlepší definice filosofie pochází patrně od Aristotela, který ji nazývá „naukou o jsoucnu jakožto jsoucnu“ a čistě intuitivně mě napadá, zda se to nějak podobně nemá i s matematikou...
Nechci se však pouštět na tenký led spekulací a přenechám to raději zkušenějším a chytřejším. Závěrem řeknu už jen tolik, že Ian Stewart nás nijak „nešetří“, k tomu, abychom jeho myšlenkové postupy dokázali pochopit, musí naše mozkové buňky pracovat na plný výkon a je možné, že i tak nám některé věci zůstanou nejasné. Zčásti ovšem proto, že matematika zdaleka není uzavřenou disciplínou a že na její mapě dodnes existuje řada bílých míst. Takže (s knihou Neuvěřitelná čísla jako průvodcem) vzhůru k jejich objevování!

autor: JanH · 09. května v 09:23 · přečteno 123x

Komentáře (1)

kniha Neuvěřitelná čísla profesora Stewarta recenze

katy238
10. května

Díky za super tip, už vím, jakou další knihu dostane můj muž :-)