Kalná voda Anny Bolavé
recenze
Ke dnu (2017)
/ InaPražáková
Osamělost, silné emoce a subjektivita - to jsou typické znaky obou románů Anny Bolavé. V prvním z nich, Do tmy, se zaměřila na jedinou postavu, jejíž optikou popisovala celý svět. Ve druhém románu, nazvaném Ke dnu, je vypravěčů několik. Spojuje je město, ve kterém žijí, některé z nich i rodinné vazby a postupem času se jejich životy propletou „jako dráty elektrického vedení“, jak se píše v anotaci na obálce, nebo jako větve hustě rostlých bříz v močále. Močál, mlha a vůbec voda ve všech formách jsou hlavní kulisou příběhu. Voda je živel spojovaný s emocemi, v tomto případě jsou to emoce potlačované, neuvědomělé, zamrzlé jako první led na řece.
Zápletka se zprvu zdá být detektivní, když kniha začíná novinovým článkem o nálezu mrtvoly v močálech, postupem času se však od hledání pachatele vzdalujeme a napínavost děje spočívá v jednotlivých lidských dramatech. Někdy všednodenních, a o to více ubíjejících, někdy vyloženě absurdních a nepravděpodobných, přesto vypovídajících nepříjemně přesně o lidské povaze. Nález v močálu jen umožní propojit spolu všechna psychologická dramata.
Ani větší množství hlavních postav nebrání autorce držet přísně subjektivní linii vyprávění, v jednotlivých kapitolách se střídají vypravěči, kteří opět převážně popisují své touhy a myšlenky, v jednom případě čteme přímo deníkové zápisy. Dialogy, tedy mezilidská interakce, se odehrávají jakoby mimochodem, neosobně, což je místy zdůrazněno chybějícím slovesem „říká“ ve spojení s mluvčím. Čteme jen jména, jako by šlo o pouhé označení zdroje zvuku. Osamělost, leitmotiv celé knihy, nemohla být zdůrazněna víc.
Anna Bolavá je mistrovský pozorovatel všedních hovorů. Jazykově čistým stylem bez umělých literárních kudrlinek rozvíjí příběhy osob dospívajících, dospělých i starých, různých sociálních úrovní od dělnice v drůbežárně po maloměstskou zbohatlickou honoraci, lidí žijících hmotou i utápějících se v nutkavých fantaziích. Postavy se míjejí a jako by se nemohly dohonit a dotknout, a ať už je zástupný důvod jakýkoliv, všechny v hloubi duše brzdí strach. Tím jsou nesmírně uvěřitelné, je to přímo plejáda obav, z nichž alespoň některou má v sobě asi každý.
Přesto je znát, že autorka přeje těm, kteří svůj strach dokážou překonat a důvěřovat jinému člověku, jak ukazuje závěrečný oddíl knihy, který je proti obsáhlému a temnějšímu středu románu nečekaně strohý a pozitivní. Na konci alespoň pro některé svítí slunce.
Stejně jako Do tmy není ani Ke dnu příjemné čtení. Místy až znechucuje naturalismem, jindy prostě jen bolí. Žádná z postav není úplně kladná, každá má nějakou skvrnu, naopak i ty převážně odpudivé místy dojímají svým zoufalstvím. Za tak pravdivý přístup autorce velký dík. Kdo se nebojí ponořit se až na dno duše a napít se bahna, které může být i jeho vlastní, něco se dozví. O sobě i o druhých. A třeba bude příště méně soudit a více důvěřovat.
Krásný komentář, děkuji.