Jedna z nejpůsobivějších knih o hrůzách stalinismu!

recenze

Vážení čtenáři této recenze, možná jste to už někdy zažili také. To se vám takhle dostane do rukou kniha, vy ji otevřete a dáte se do čtení a... pak už jen čtete a čtete, přestanete vnímat čas, četbu přerušujete pouze kvůli nezbytným fyziologickým potřebám, občas vás napadne, že byste měli jít spát, neboť je již noc, půlnoc, dvě ráno... ale vy čtete dál, protože prostě musíte! Ten děj je totiž tak napínavý, fascinující a úchvatný, že zapomenete na okolní svět a těch pět set stran, které by vám jindy zabraly třeba i několik týdnů, zdoláte (jak se říká) na jeden zátah!

Američan v Gulagu... Tak se jmenuje kniha, která se mi dostala do rukou, já ji otevřel a... pak už jen četl a četl! A jsem přesvědčen, že podobný velkolepý dojem udělá na každého, kdo ji otevře a začne číst... Jak známo, literatura faktu věnuje době stalinismu a problematice sovětských pracovních táborů nebývalou pozornost, takže by se mohlo zdát, že už nás v tomto ohledu nemůže nic překvapit. Chyba lávky! Vzpomínková kniha, v níž Alexander Dolgun líčí své hrůzostrašné zážitky, byla vydána v "dávném" roce 1975, přičemž český čtenář má možnost seznámit se s ní až dnes! Dík za to patří Kartuziánskému nakladatelství, které se "gulagovským" žánrem zabývá dlouhodobě, o čemž svědčí celá řada jím vydaných titulů. Kniha Američan v Gulagu je však v mnoha směrech unikátní.

Nejvíc asi tím, že se v soukolí sovětského represivního aparátu ocitl nikoli domácí člověk, ale občan USA. Stalo se tak v roce 1948, tedy jen několik roků poté, co obě země bok po boku bojovaly proti hitlerovskému Německu a dalo by se tedy předpokládat, že nedávné spojenectví nedovolí dopustit se vůči státnímu příslušníku de facto spřátelené země takového do nebe volajícího bezpráví. Navíc Alexander Dolgun nebyl jen tak někdo - šlo o úředníka amerického velvyslanectví v Moskvě, tudíž o osobu s diplomatickou imunitou. Občas se setkáváme s názorem, že i v SSSR alespoň formálně fungoval právní stát a Velký teror let 1937 - 38 (tzv. "ježovština") byl čímsi výjimečným, co se stalo jen jedenkrát. Kniha Američan v Gulagu ovšem přesvědčivě dokazuje, že krutost, bezzákonost a pohrdání elementárními lidskými právy byly bolševickému režimu vlastní po celou dobu jeho existence.

Vraťme se ale zpět k recenzi. Alexander Dolgun samozřejmě dobře věděl, že při svých procházkách či projížďkách Moskvou je pečlivě sledován, bral ale tuto skutečnost s nadhledem a dokonce vymyslel důmyslné způsoby, jak se svých sledovatelů zbavit. Dařilo se mu to až do 13. prosince 1948. Ve chvíli, kdy toho dne přecházel přes Rudé náměstí k hotelu Metropol, k němu přistoupili tři muži, donutili jej nastoupit do auta a... To, co následovalo, by se dalo vyjádřit několika slovy (Lubjanka, Lefortovo, Butyrky...), za nimiž se ale skrývají roky plné utrpení, beznaděje a zoufalství...

Zároveň však i vůle k životu! Ať už to způsobil jeho věk (ve dvaadvaceti letech si asi člověk přece jen dokáže uchovat optimismus i v situaci, která se zdá bezvýchodnou) či výborná fyzická kondice (bez ní by sotva přežil nekonečné výslechy, hlad a nedostatek spánku), jisté je, že se Alexander Dolgun rozhodl nevzdat bez boje. Po počátečním šoku ze zatčení, uvěznění a z podmínek, jaké panovaly ve vězeňské cele, se postupně vzpamatoval a začal se (nakolik to bylo možné) bránit vůči teroru, jímž se ho vyšetřovatel snažil zlomit a donutit k přiznání k absurdním zločinům. Zjistil, že je považován za nebezpečného špióna, nechtějí mu však říct, co konkrétně měl spáchat a nutí jej, aby se přiznal sám. Rozhodne se tedy pátrat ve své paměti ve snaze zjistit, v čem by asi tak jeho údajné zločiny mohly spočívat. Rekapituluje své dosavadní působení v Sovětském svazu a přináší nám tím jedinečné svědectví o zemi, v níž je tajná policie svrchovaným pánem nad životy občanů, fakticky tedy bezprávných a bezmocných poddaných. Psychologicky mistrně je zachycen jeho souboj s vyšetřovatelem a popsány lsti a úskoky, které oba používají k udolání protivníka. Je ovšem zřejmé, že jde o hru kočky s myší, jejíž výsledek je dopředu jasný.

Neméně pozoruhodné jsou i další pasáže. Alexander Dolgun prokazuje fenomenální paměť a jeho vypravěčský styl, třebaže literárně nevybroušený , nám přesto (a možná, že právě proto) umožňuje vnímat atmosféru sovětských věznic a táborů nucených prací s úžasnou intenzitou a plastičností. Během své hrůzné anabáze měl možnost seznámit se s mnoha pozoruhodnými lidmi (převážně zajisté v záporném, ale občas i v kladném smyslu toho slova) a popis jejich osobnostních a charakterových profilů činí z knihy takřka psychologicky-psychiatrickou záležitost.

Asi nejcharakterističtějším rysem sovětského totalitně-byrokratického systému byla jeho absurdita a nevypočitatelnost. Žádný člověk si nemohl být nikdy jistý, co se s ním stane třeba hned v příštím okamžiku. A právě tato absence jakékoliv právní jistoty a naprostá bezmoc vůči svévoli a tyranii se jako příslovečná červená nit táhne celou knihou. Obludný stalinský drak, žádající si stále nové a nové oběti, se však mohl zachovat i tak, že některého z nešťastníků, již smířeného s nejhorším, ze svého chřtánu vyplivl a milostivě mu daroval život.

Kniha Američan v Gulagu je fascinujícím příběhem člověka, který toto štěstí v neštěstí měl a stal se posléze jedním z těch, díky nimž vyšla na světlo světa krutá pravda o "sovětském ráji".

Komentáře (0)