Je to vlastně fikce

recenze

Ve skutečnosti novela nepopisuje realitu Orlických hor v 90. letech, ale představu, jak by to v Orlických horách vypadalo, kdyby většina tamníh Němců zůstala i po roce 1948, že by také byli postiženi komunismem, estébáctvím, strachem a možná ještě větší kolaborací než Češi.
Myslím, že to je právě originální a to v v jazyce právě i té jedné babičky, která se ani za padesát let nenaučila pořádně česky, protože to nepotřebovala.
Děj je chronologický a sleduje několik postav. Hlavní hrdina právě buduje svou kariéru v Praze, když přijde revoluce, navíc chodí s Němkou z hroutícího se východního Berlína, pak s Češkou bydlící nedaleko Lidic a nakonec se vrací do rodných hor, kde mezitím privatizace, velmi silný vliv příbuzncýh západních Němců, ale i místních nomenklaturních struktur likviduje poslední iluze o dobrotivých horalech. Další postavou je hrdinův kamarád z dětství a jeho spolužačka ze střední.
Budování svobodné ekonomiky hlavním hrdinou, naivním nadšencem, brzy narazí na finanční úřad, zneužití dotací končí vězením. Podvody, závist, dluhy, partnerské vztahy, generační rozepře, tlak okolí i neúspěch přivedou hlavního hrdinu k útěku do Afriky. Tam umírá na banální tropickou nemoc.

Komentáře (0)