Je bezbožnost podhoubím totality?

recenze

Eric Voegelin byl americký politický filozof narozený v Německu na počátku minulého století. Evropu opustil po obsazení Rakouska, kde přednášel, Hitlerem. Jeho odborný záběr byl velmi široký a nelze vyloučit, že jej události v Evropě třicátých let dovedly k napsání jednoho z jeho nejdůležitějších děl – „Politických náboženství“.
Pojmem „politická náboženství“ Voegelin označuje státní ideologie vedoucí k totalitním režimům. Jsou to systémy, jež podle autora vyplňují vakuum vzniklé v novověku odklonem člověka od náboženství.
Sekularizace společnosti probíhající v podstatě od 16. století se stále se zvyšující akcelerací vede k narušení přirozeného řádu a běhu světa. Člověk se odpoutává od řádu společnosti vycházející z křesťanství a jeho pravdy, řádu vycházejíc z prvotní „ekklésia“ a z řádu prvotních státních útvarů – panství – jež měla sakrální charakter a vládce byl prostředníkem lidu a Boha. „Nejvyšší moc ve světě je Bůh on je seigneur knížat, která stojí pod ním jako jeho vazalové. Panovník není suverénní v absolutním smyslu, nýbrž jen vůči poddaným Bohu a jeho příkazům je zavázán právě tak jako poddaný vůči příkazům panovníka.“ Náboženský ráz věcí se promítá do života celé společnosti a prolíná jí bohatou symbolikou, jíž Voegelin věnuje velkou část svého textu. „Křesťanská obec, ekklésia, je rozvíjena jako mystické Kristovo tělo. Jednou jsou k sobě úřady ekklésia přiřazeny jako údy těla a doplňují se v jednotu pozemského těla, jehož duch je Kristus jindy sahá podobenství o těle nad pozemské viditelné údy až ke Kristu samému…“
Sakrální charakter výkonu státní moci však mnohdy nemizí ani v sekularizovaných společnostech vzešlých z „dobytí Bastily“, kde se především křesťanská láska mění v princip solidarity.
Velkou pozornost autor věnuje anglickému filozofu Hobbesovi a jeho „Leviathanovi“. „Hlavním theologem partikulární a Bohu přímo podřízené ekklésia byl Hobbes“, píše Voegelin. „Vytvořil symbol Leviathana – státu, který je bezprostředně podřízen Bohu a z Božího pověření je vůči svým poddaným všemocný.“
Přesto všechno postupně dochází k odluce náboženství a státní správy. Hierarchie s Bohem na vrcholu pomyslné pyramidy pozbývá s postupujícím časem svoji legitimitu a ekklésia se drobí a uzavírá v menších společenstvích a nadsvětský Bůh se transformuje do nitrosvětského „boha“.
„Lidé mohou nechat obsah světa narůst natolik, že za ním svět a Bůh zmizí, avšak nemohou zrušit problematiku své existence. Ta žije v každé jednotlivé duši dále, a když se Bůh za světem stal neviditelným, obsahy světa se stávají novými bohy když jsou vyhnány symboly nadsvětské religiozity, vstupují na jejich místo symboly nové, vzniklé z jazyka nitrosvětské vědy.“
Vznikající prostor bylo lze zaplnit idejemi stejně atraktivními nabízejícími utopii, spásu a spravedlivou společnost, zvláště pak v napojení na křesťanskou apokalyptiku, což je patrné v díle Marxe, Engelse i v Hitlerově třetí říši. Tyto ideje si vypomáhají symboly a „mýty“, mýty národními, třídními… Mýty obepínajícími davy a uvrhující je do očekávání spásy. Mýty, které bylo a je snadné ideologicky uchopit a vybudovat na nich totalitní státy.
Voegelin tuto myšlenkovou konstrukci vytváří s odkazy na další filozofy 19. a první poloviny 20. století, zejména Husserla. Hovoří symbolickým filozofickým jazykem a pro čtenáře, který nedisponuje filozofickým formalismem, je to text poměrně obtížně srozumitelný.
Jisté pochybnosti vyvolává text svými závěry. To, že na uprázdněné místo po náboženství vstupují totalitní ideologie jako náhradní či podle Voegelina "politická náboženství", jako důsledek sekularizace společnosti, se příčí zdravému rozumu. Podívejme se na státy, které měly nebo mají nálepku totalitních (dataci netřeba uvádět): Itálie, SSSR, Nacistické Německo, Frankovo Španělsko, Brazílie, Slovenský štát, Chorvatsko, Saudská Arábie, Aš-Šabáš v Somálsku… Výčet lze rozšířit. Až na výjimky, například Německo první poloviny 20. století (snad pod vlivem vlastní germánské mytologie podporující nacionální charakter), lze konstatovat, že totalitní režimy v dané zemi vyrostly ze společností silně saturovaných náboženstvím, mnohdy velmi konzervativním náboženstvím prostoupeným rituály. Koneckonců mezi islámem, jeho derivátem islamismem a totalitními ideologiemi je jen velmi obtížně rozeznatelný rozdíl.
Lze chápat stesky mnoha věřících filozofů a myslitelů nad tím, že sekularizace a odklon od víry přineslo člověku mnoho zlého, což bylo v době, kdy autor knihu psal navíc velmi hmatatelné, ale otázkou zůstává, zda odklon od víry je skutečnou příčinou společenského úpadku až do formy totalitního státu. Podle mne není příčinou odklon od víry, ale jde "jen" o substituci jednoho boha jiným. Proč k této substituci dochází opakovaně, proč bůh ztrácí svoji pozici, je otázkou jinou.

Poznámka: Pokud jste dočetl(a) až sem, děkuji vám za to. Vložil jsem tento text drze do recenzí, přestože to recenzí nazýváno být nemůže. Je to moje reflexe uvedené knihy. Reflexe, která sama přiznává, že Voegelinovo poselství jsem nemusel správně pochopit a interpretovat.

Komentáře (0)