Jako první jsem udělal celou teplákovou bohyni.
recenze
Postřehy teplákové bohyně (2017) / martin.irein.72
Protože se ještě může i dnes stát, že někteří jedinci, přes možnosti, které jim poskytují relevantní informační zdroje, mají nebo mohou mít poněkud pokroucené představy o tom, co jak je nebo co jak není, hned na úvod zde veřejně uvádím, že se Zuzanou Hubeňákovou mě pojí dlouholeté přátelství, založené na literární bázi, které se posléze, nebo možná i před slézou, proměnilo v přátelství osobního charakteru. To, že je Zuza hrdá na to, že se může počítat mezi mé osobní přátele, je jasnější než tma, protože být počítán(-a) mezi mé přátele je otázka prestiže. V některých případech doslova superprestiže. A tím není míněna legendární obuv.
Tolik tedy na úvod dnešní recenze, která se věnuje Zuzanině celkově třetí, ovšem zároveň druhé samostatné knize. Úvod mám úspěšně za sebou a jako první bod hlavní části celé recenze, která je objektivní, spravedlivá, přísná i přívětivá zároveň, poněvadž já to ani jinak psát neumím, je správné říct toto: Zuza touto knihou naprosto skvěle navázala na svůj literární debut o vstupování bez klepání. A zatímco její debutová knížka posloužila výborně k seznámení s ní, její rodinou a jinými průšvihy, po odskoku ke společné knize s Dominikem Landsmanem sepsala tuto knihu, v níž jde mnohem hlouběji pod běžný povrch každodenní reality a neváhá rázně a svérázně odpovědět na zásadní filosofické otázky života, vesmíru a vůbec, především pak otázky Kdo jsme?, Odkud přicházíme?, Kam míříme?, A co krucinál dělá v koupelně ten zpropadený pštros?, Jaký zvuk vydává do prudkého kopce se řítící fabia v ulici, ve které zrovna není nikdo, kdo by ji slyšel?, Proč mají děti sklony k nepředvídatelným reakcím?, A vyžene už někdo konečně toho pštrosa z té koupelny?
Druhý bod hlavní části mého pojednání o teplákové bohyni se tak věnuje jednotlivým příběhům, které jsou logicky rozděleny do tří třetin (prodloužení a samostatné nájezdy se nekonají), a které mi dávají právo napsat to na plné... naplno. Zuza opravdu literárně vyspěla, vytvořila si jasný a lehce rozpoznatelný autorský rukopis, takže kdybyste cokoli z této knihy četli někomu, kdo nevidí na obálku, nejpozději v první větě bude každý vědět, kdo je autorkou. To je cenná devíza všech příběhů v knize uvedených. Pro mě osobně byl nejsilnějším příběhem ten o vodníkovi, který lákal děti, aby se šly podívat na jeho candáta. Nebyl-li jsem si do té doby jistý, jako že byl, po přečtení tohoto humorného a zároveň hluboce lidského příběhu si už umím představit maturitní otázku budoucnosti: Významné ženy české literatury - Němcová, Světlá, Součková, Hubeňáková, Majerová. A dovedu si představit i studenta, který tuto otázku dostal a v duchu jásá, aby vzápětí propadl zděšení, že všechny zmíněné autorky nezvládne ve svém vymezeném čase pojmout ani omylem.
A nyní se blížíme k poslednímu bodu. Tím je celkové vyznění knihy a jednotlivých příběhů v ní zveřejněných. Objektivně vzato nelze předpokládat, že by spisovatelka dokázala svým dílem vyřešit problémy hladovějících dětí v Bangladéši, sestavit alternativní pravidla moderního pětiboje nebo vypíchnout všechny humorné prvky v Pythagorově větě. A to ani není účelem této knihy. Ovšem pokud každý z příběhů, navíc podaný vskutku a doslova originálním způsobem a nezaměnitelným vypravěčským stylem, přivede čtenáře k úvaze, že jsou lidé, kteří se ne vždy zcela dobrovolně dostávají do situací, kdy nic než humor nepomáhá, je to jen a pouze dobře.
A protože jsem Zuze slíbil, že v tomto textu vynechám jakoukoli zmínku o jejím manželovi, tak i když mě svrbí prsty, tak o něm nic psát nebudu. A šmytec.
Závěrem tedy mohu zcela zodpovědně prohlásit, že jestliže Rok Patrika Kláry Bártové byl pro mě knihou roku 2015 a Deník běžkyně, kterým mě mile potěšila Zuzka Součková knihou roku 2016, je tepláková bohyně bez příliš velké nadsázky knihou roku 2017.
Knizku si poridim. Kolega z Pohadkova. ;o)