Jaké to je vídat mrtvé?

recenze

Bolest: Zima komisaře Ricciardiho (2016) / sgjoli

Luigi Alfredo Ricciardi, inspektor neapolské policie, je pověřen vyšetřováním vraždy operního zpěváka Arnalda Vezziho, jenž byl nalezen v divadle ve své šatně, kde se připravoval na své vystoupení. A protože si úspěšného a talentovaného tenora oblíbil samotný Mussolini, je na Ricciardiho vyvíjen tlak, aby případ vyřešil co nejdříve. Jak si povede?

Detektivní román Bolest nabízí čtenářům několik zajímavých aspektů. Prvním z nich je postava samotného inspektora Ricciardiho, který je „obdařen“ zvláštní schopností – ta mu umožňuje vidět duchy lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí – resp. Ricciardi potkává mrtvé v jejich posledních chvilkách a slyší jejich poslední slova či myšlenky. Ze svého daru, který z blíže neurčeného způsobu získal jako malý chlapec, není Ricciardi nijak nadšený, ale protože se ho nemůže nijak zbavit, rozhodl se ho využít pragmaticky – stal se součástí policejního sboru a svoji schopnost využívá při řešení zločinů, což z něj v očích jeho okolí dělá naprostého podivína a výstředníka, kterému se všichni raději vyhýbají, ale zároveň ho to povýšilo na jednoho z nejúspěšnějších vyšetřovatelů na okrsku.

Pro mne osobně je tento motiv něčím novým, neobvyklým, nečekaným – a proto vítaným a já si to užila. Nápad s tímto „darem“ (pro Ricciardiho je to spíš prokletí) mne jednoduše zaujal, bavil mne a de Giovanni ho zpracoval velmi dobře, reálně, přesvědčivě a velmi poutavě. Milovníky klasických detektivek by to mohlo poněkud odrazovat, protože myšlenka tohoto daru hraje v knize významnou roli, ale já byla naprosto spokojená a nadšená.

Ricciardi jako postava mne také byl blízký svojí povahou – je spíše zamlklý a tichý, poněkud zádumčivý, velmi pečlivý, spíše introvertní, nechodí kolem horké kaše a raději přistupuje přímo k věci a nerad se zdržuje zbytečnosti, které ho odvádějí od případu. Autorovi se ho podařilo vylíčit poutavě, do jeho nitra máme možnost nahlédnout hned několikrát a my tak máme možnost ho poznat velmi zblízka, díky čemuž je Ricciardi čtenářům bližší a my k němu více přilneme a oblíbíme si ho – na tom si dal de Giovanni vskutku záležet. Dá se tedy říct, že Ricciardi je jakýmsi tahounem celého románu a být tím motorem se mu daří více než dobře.

Dále mne bavilo skvěle zpracované prostředí a doba, v níž se příběh odehrává. Na Neapol v době 30. let minulého století, jsem doposud v žádné knize, co se mi dostala do rukou, nenarazila, a tak jsem ráda, že jsem se s ní mohla seznámit prostřednictvím Bolesti. Doba a prostředí (snad kromě několikrát zmíněného Mussoliniho) nehrají sice zas tak velkou roli, ale i tak to pro mne byla příjemná změna, ocitnout se dějově zase někde jinde a v jiné době, než jsem zvyklá z jiných knih.

Musím zmínit také výborně vykreslenou atmosféru, která je tísnivá, neutěšená, smutná, skoro až beznadějná. Autorovi přitom stačí použít jen pár vhodně zvolených slov, aby vyložil vše podstatné, aby navodil určitou atmosféru – zbytek je na čtenářově představivosti. De Giovanni jde přímo k věci, jeho psaní je takové skoro úsečné, úderné, rychlé, suché a syrové, většinou bez zbytečných a zdlouhavých lyrických popisů. Na tento způsob psaní je tak třeba si zvyknout, ale pak jste za to odměněni zajímavým čtenářským zážitkem, který si z knihy odnesete.

Celkově je kniha (a vlastně i sám autor) velmi příjemným překvapením a já jsem moc ráda, že se ke mně Bolest dostala. Dávám tomuto románu 100 % a už teď se těším, až (jestli?) u nás vyjde něco dalšího.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---