Jak vypadá osud Františka Drtikola očima Jana Němce?
recenze
Dějiny světla (2013) / AnetaT.
Příběh jednoho z nejslavnějších českých fotografů Františka Drtikola zpracoval snad poprvé v zbeletrizované podobě spisovatel Jan Němec, ten debutoval sbírkou poezie První život. Za svou prozaickou prvotinu, soubor povídek Hra pro čtyři ruce byl v roce 2010 nominován na Cenu Jiřího Ortena. Jeho zatím poslední román Dějiny světla vydalo nakladatelství Host roku 2013.
Dějiny světla jsou knihou, která naprosto výborným způsobem zachycuje Drtikolův život. Autor se nesoustředí pouze na uměleckou linku jeho života, naopak, provádí čtenáře různými zákoutími fotografových životních paradoxů. Postupuje chronologicky, od dětství, přes studijní léta, budování kariéry, až po Drtikolův příklon k duchovním naukám Východu. Poznáváme hlavního hrdinu z různých úhlů, můžeme ho vnímat jako mistra aktů, který nikdy neměl štěstí na ženy jako světově známého fotografa, jehož živnost krachovala jako mystika a buddhistu, který uvěřil v komunismus. Jelikož se jedná o román, musí čtenář počítat s tím, že ne úplně všechny informace, které si přečte, musí být pravdivé. Jan Němec do knihy vložil spoustu vlastních úvah a dohadů ohledně událostí v umělcově životě, které jsou doposud zastřeny rouškou tajemství. Nicméně hlavní linie příběhu se drží skutečnosti.
Nejzajímavější je dle mého názoru forma románu. Autor používá pronikavou du-formu, díky níž oslovuje jak „předmět“ svého zájmu, tak čtenáře. Autentickému vyznění knihy kromě toho napomáhají také přepisy Drtikolovy korespondence, kterou zasílal z války domů. A proč vlastně kniha nese název Dějiny světla? Nejslavnější Drtikolovy fotografie jsou známé promyšlenou kompozicí a hrou se světlem. Umělec vytváří svá díla pomocí světla, stínů a tmy. Já za sebe mohu říci snad jen tolik, že dle mého názoru kniha Jana Němce žádné stinné stránky nemá.
Naprosto souhlasím. Knihu jsem přečetla už dvakrát, a vždy na ní nacházím něco nového. Fascinuje mě krásný jazyk, rodinné i dobové souvislosti. Jen u málokteré knihy jsem zažila tak příjemný - možná meditační - klid; některé odstavce jsem si předčítala nahlas, abych je slyšela. A ještě nikdy se mi nestalo, že bych se s postavou chtěla tak moc potkat a popovídat si s ní. Ačkoli Drtikolovy fotografie nijak zvlášť neoblibuji, z téhle knihy mám pocit, že rozhovor s ním by byl opravdový zážitek.
P.S. A moc mu závidím, že se mohl v Praze potkat s Rabíndranáthem Thákurem.