Jak to vidím já..

recenze

Hon (2014) / Maragad (290 views)
Jak to vidím já..
Dívám se jí do tváře. Ona mi pohled opětuje s tichou obavou, že rychle uhnu očima. Něco mezi námi se hodně změnilo. Neumím to popsat, je to celá směsice emocí. „Ráda bych jim uměla říct víc,“ šeptá. „Ráda bych tě znala lépe.“ Opírá se o okno, jako by na ní najednou visela neviditelná tíha. A právě tohle zdání odevzdanosti ve mně něco láme. Jako když v první teplý den na jaře tají ledy. Její pleť v bledém měsíčním světle září jako alabastr. Najednou cítím silné nutkání pohladit ji po rukou, dotýkat se její dokonale hladké pokožky. – Hon str. 83 -

Mysleli jste si, že upírům v knihách odzvonilo a už nám nemají co nabídnout? Tak to je obrovská chyba. Vezměte několik upírů, přimíchejte dystopii a máte z toho Hon od Andrewa Fukudy. A pokud čekáte nějaké upíří krasavce s vybraným chováním, tak … no nechci Vás zklamat, ovšem ty tady opravdu nečekejte.

Glupaní maso je lahůdka..
Lidé neboli „glupani“, jak je upíři neboli „lidé“ nazývají, už jsou skoro vyhubeni a podle dohadů zbývá už jen poslední glupaní skupinka, žijící ve vesnici, která je chráněna před okolím velkou průhlednou kopulí. Ta se vždy před setměním uzavře a není možné, aby se někdo dostal dovnitř, nebo ven až do rozednění. Vesnice je součástí Ústavu pro studium glupanů a lidé se o glupany zpovzdálí starají. Ovšem to jen do té doby, než Vládce lidí, který se bojí o svou stále klesající popularitu, nepřijde se skvělou myšlenkou, že uspořádá poslední Hon na glupany, a tím si plánuje popularitu zvýšit. Vylosováno má být 5-10 lovců ve věku 15-65 let. Kdo by řekl, že Gen bude mít takovou smůlu a vylosují zrovna jeho? Už přišel o celou svou rodinu, ale on se naučil jak zůstat nepoznán, aby přežil. Otec mu vštípil pravidla, která musí Gen neustále dodržovat, ale díky tomu dokáže mezi lidi zapadnout a i denně docházet do školy. Ovšem zvládne všechny oklamat i během přípravy na hon, která bude trvat pět nocí, kdy nebude mít přístup k vodě, žiletce ani žádnému deodorantu, aby zakryl své ochlupení a pach? Protože lidem chlupy nerostou a nepotí se. A co si počne se Září, která sice pochází z lidu, ale on k ní i přes to začíná pociťovat pro něj zakázané emoce? Co když nakonec věci nejsou takové, jaké se jeví? Hon může začít.

Ze začátku jsem z knihy byla zmatená, na jednu stranu jsem čekala trochu víc, ale jak jsem se postupně do příběhu nořila, tak jsem jí pomalu přišla na chuť. Určitě oceňuji nápaditost, jak se Andrew Fukuda vypořádal s upíry neboli lidmi. Že nesnesli denní světlo, to zas až takové překvapení není, ale spaní na hácích zavěšeni hlavou dolů, místo smíchu škrábání na zápěstí a pavlovův reflex vyvolaný i jen pachem glupana, to je opravdu originální. Jako další plus musím vyzdvihnout, že kniha je opravdu velmi nepředvídatelná, a to až do té míry, že některé věci/události Vás opravdu nenapadly ani v nejmenším. Co bych ale knize vytkla, byly dlouhé kapitoly, možná i díky nim mi čtení knihy připadalo chvílemi zdlouhavé. Hlavní postavu Gena jsem si celkem oblíbila, bylo sice pár situací, kdy jsem ho doslova postrkovala očima, ať konečně udělá to či ono, ale ve většině případů byl velmi inteligentní. Tady se mi moc líbilo, jak autor zvládl popsat Genovi pocity při seznamování s ostatními glupany. Gen se za celý svůj život do hraní si na lidi tak vžil, že už o sobě většinou i přemýšlel ne jako o glupanovi, ale jako o jednom z lidí a na ostatní glupany koukal jako na divokou zvěř. A i ostatní Genovi pocity a emoce byly opravdu skvěle popsány, tím měl čtenář možnost se krásně vžít do jeho situace.

Kniha je svým způsobem velmi zajímavá, bohužel jsem ji začala číst s jistým očekáváním, a to mi ji ze začátku zkazilo. Naštěstí jsem jí dala šanci, pokračovala ve čtení a pomalu na ni názor měnila. A co říci k tomu skvělému konci, za který autora nenávidím? Další díl by měl vyjít v říjnu s názvem Kořist a já už se ho nemohu dočkat.

Komentáře (0)

kniha Hon recenze