Jak se do Lesa volá, tak se moc neozývá...
recenze
Les (2021)
/ Habana
Pokud chcete umřít, stačí zajet na Šumavu - další autor milující Jižní Čechy. #najihucechzemres
Auto plné mladých lidí, smíchu a sexuálního napětí. To je 8. červenec 1994, kdy se parta
vysokoškoláků vydává na výlet VW Golfem. Scéna jak vystřižená z amerického hororového filmu. Naši aktéři však ujíždí z Olomouce na šumavskou chatu, kde, jak doufají, upustí páru a užijí si něco sexu.
O měsíc dříve se José a Tonda, astrologové a samozvaní lovci záhad, vydávají stodvacítkou
také do jižních lesů, neb mají dle svého posvátný úkol. A nakonec střetáváme ještě strýce Karla, který si, v krásách české jižní přírody, užívá zaslouženou penzi. Jak José a Tonda, tak i strýc Karel tuší, že ne všechno, co šumí v korunách stromů, je vítr - poznají zlo tváří v tvář. Parta studentů na to přichází až ve chvíli, kdy se jim na čelním skle rozplácne neznámý člověk.
Dílo zaplňující necelých dvě stě stran přináší mnoho postav, na které je třeba se více soustředit, aby nám došly jisté vztahy a vazby. Vyprávění ve třetí osobě je svižné a graduje. Autor si pro konec knihy ponechal otevřená zadní vrátka, a tak se fanoušci mohou těšit i na pokračování s názvem Bor.
Titul Les spadá do hororového žánru, kde hlavní roli záporáka hraje neidentifikovatelné zlo, toužící po krvi a utrpení. Kniha splňuje kritéria takzvané vyvražďovačky - mladí lidé, upnutá tílka, nahá ženská prsa, testosteron stříkající i ušima, jednoduchá zápletka a litry krve. Jenže jak se do Lesa volá, tak se moc neozývá Čtenář musí určitě pominout rok, ve kterém se děj odehrává. Autor se dopouští do očí bijících nepřesností, když se snaží ukázat Česko v roce 1994. Zarážející je dostupnost vozů pro mladé, téměř bezedný bojler na teplou vodu hluboko v lesích či perfektní povědomí o Djatlovově výpravě. Dobové nesrovnalosti jsou tak výrazné, že nemusíte být zrovna pamětník, abyste si jich všimli sami.
Logické nesmysly jsou patrné i mimo čas, ve které se román odehrává. Počínaje informací, že ve dvaceti mohou mít děvčata pevná prsa, aniž by cvičila, přes týmy psychologů, kteří
v nemocnicích pracují s lidmi, jež prožili trauma, až po patology s citlivým žaludkem. Policie, která nechá omladinu pokračovat ve svém výletu navzdory tomu, že na první pohled spáchala trestný čin, už je na pokrčení rameny. Jestli vám ve výčtu nepřijde nic zvláštního, Les vám nebude dělat vrásky.
Jan Hlubek dokáže psát poutavě a některé pasáže vzbuzují tu správnou emoci. Hojně
dovysvětluje věci v závorkách, což je místy otravné a nepřidává ději žádné obohacení, někdy jej dokonce i shazuje. Sexuální scéna byla trochu úsměvná a určitě by bylo vhodnější ji takto nepopisovat a vyhnout se slovním spojením, jako májka v červenci či vlhké pohoří, období dešťů a vlastně jen to mlasklo!
Spisovatel je hodně popisný a zahlcuje detaily, čtenář tak nemá nárok na vlastní fantazii, což je u tak krvavého žánru škoda.
Aktéři a děj samotný ubíhá tak, jak autor potřebuje nehledě na smysl. Dílo pak celé pokulhává a dostává trhliny. Chování postav a časté umělé dialogy, po tom všem, už čtenáři nepřijdou nijak divné.
Subjektivně mám pocit, že by knize pomohlo výrazné škrtání. Jako hororový zážitek jsem si titul moc neužila a nedokážu jej doporučit žádné cílové skupině. Plíživý strach se J. Hlubkovi sice povedl dobře, ale aby Les v této podobě vynikl v českém hororu vedle autorů stejného žánru? To by asi chtělo více, než jen parádní obálku.
Není na místě říkat, že to, na co jsem upozornila, k žánru patří. S tím se nemohu ztotožnit, neboť díla žánrových spisovatelů těmito problémy netrpí. A nemusíme chodit ani daleko do zahraničí, stačí sáhnout po knihách Marka E. Pochy, Honzy Vojtíška, Ivana Kučery nebo Miroslava Pecha.
Věřím, že autor prostě jen potřebuje uchopit svůj um a v dalších titulech budu mile překvapena.
Les
Jan Hlubek
Nejvýraznější autor české hororové scény Jan Hlubek přichází na trh s prvním slasherovým románem. Na světě existuje nespočet záhadných koutů. Někdo je nazývá geopatogenní zóny. Zóny, kde se dějí jevy překračující chápání lidské... více