Hudba je moje náboženství

recenze

Spolu to zvládneme (2018) / Kikina182
Hudba je moje náboženství
Pro Timeu je v životě nejdůležitější její hudba a přátelé. Její rodiče to bohužel vidí jinak. Podle nich jen Timea ztrácí čas nesmysly místo toho, aby se soustředila na školu. Kamarádi, hudba nebo kapela jsou podle jejích rodičů nepřípustná rozptýlení, a pokud poruší nějaký z jejich zákazů, přichází jen další a další. Její život je pouhý koloběh trestů.

Když se jí tedy naskytne příležitost jet se školou na zájezd do Berlína, neváhá a přihlásí se. Myslí si, že jí to dá alespoň na pár dní určitou svobodu. Její rodiče si ale najdou i tak způsob, jak jí kontrolovat na každém kroku a vypadá to, že za její nepřítomnosti se jí rozhodli úplně zpřeházet život. To vše vede k události na kterou Timea nikdy nezapomene.

Kniha je napsaná v ich-formě a vypráví ji Timea. Styl psaní se mi moc líbí. Do příběhu jsem se bez problému začetla a celou dobu se mi četl hladce. Velkým plusem u autorčina stylu psaní je prostor, který dává Timeiním myšlenkám. Už jen samotná ich- forma to podporuje, ale autorka se jim věnuje opravdu hodně a do detailu, což je podle mě naprosto skvělé a dává to celé knize nový význam.

Příběh na mě bohužel nijak nezapůsobil. Zhruba dvě třetiny knihy se autorka neustále točí v kruhu. Omílá jak to má Timea těžké a to neustále dokola aniž by z toho vyplýval nějaký závěr. Na můj vkus to autorka líčila příliš zdlouhavě a dramaticky. Navíc jsem už v minulosti četla knihy, ve kterých byly extrémně přísní rodiče a v jedné z nich dokonce i z podobného důvodu jako tady, takže to rozhodně není nijak originální námět.

V druhé části knihy už byl opačný problém. Miroslava Varáčková přišla sice s obvyklou zápletkou, ale jednalo se o přesně takovou, kterou ta kniha potřebovala. Ale v momentě, kdy s ní autorka přišla, tak příběh najednou vzal hrozně rychlý spád. Autorka se vůbec nezastavovala a prostě jen vyprávěla, aniž by se příběhu pořádně věnovala a rozepsala ho.

Popravdě se asi nejzajímavější věc v této knize odehrála úplně na konci. Ale právě v té chvíli se autorka rozhodla knihu ukončit. Což je podle mě neskutečná škoda, protože si myslím, že právě to co by se odehrávalo dál, by bylo mnohem zajímavější než celá tahle kniha a řekla bych, že pro mnoho lidí by to vzhledem k tématu druhé části knihy bylo i mnohem přínosnější.

Takhle bych řekla, že příběh skutečně dává jisté poselství, ale úplně jiné, než autorka zamýšlela. Z téhle knihy mám totiž pocit, že říká: „Když neposloucháš rodiče, přijde zasloužený trest.“ Jsem si naprosto jistá, že to nebyl autorčin záměr, ale bohužel celá kniha tak vyznívá. A to je na tomhle příběhu možná to ze všeho nejhorší.

Nevšimla jsem si toho, že by autorka nějak výrazně popsala postavy. U těch hlavnějších byly vidět jejich výrazné osobnostní rysy a občas nějaké záblesky jejich minulosti, ale i tak to byl dost skoupý pohled na jejich charakter, který toho moc nepřinesl. Navíc většinou autorka vypíchla zrovna takové povahové rysy, které na ně bez souvislostí vrhaly špatné světlo.

Vedlejší postavy, což v podstatě byly všechny kromě Timey, jejího nejlepšího kamaráda a rodičů, mi v podstatě splývaly. Byly popsány tak minimálně a nenápadně, že jsem si toho v textu v podstatě skoro nevšimla a tak jsem o pár odstavců později neměla tušení, kdo je vlastně kdo a co od něj lze čekat.

Kniha Spolu to zvládneme mě dost zklamala. Autorka měla opravdu skvělé ohlasy, ale místo hluboké a emocionální knihy jsem bohužel četla povrchní a naivní román pro dívky, který se hodně podobá mnoha dalším a navíc má v sobě, i když nevědomky, vloženo špatné poselství.

Je to podle mě opravdu škoda, protože tahle kniha má podle mě potenciál. Je mi opravdu líto, že se autorka nerozhodla druhou polovinu knihy trochu víc rozepsat a ideálně v příběhu ještě pokračovat, protože pak by z ní rozhodně mohlo být něco většího a lepšího. Takhle je to podle mě jen dost podprůměrná kniha.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Albatrosmedia - CooBoo.

Komentáře (0)

kniha Spolu to zvládneme recenze