Fascinující výprava za umělou inteligencí aneb „i cesta může být cíl“...

recenze

Život 3.0 – Člověk v éře umělé inteligence (2020) / JanH
Fascinující výprava za umělou inteligencí aneb „i cesta může být cíl“...
Ti, které oslovila kniha Matematický vesmír, by si neměli nechat ujít ani autorův další literární počin, s nímž přichází nakladatelství Dokořán (edice Zip) – Život 3.0. Poněkud záhadný název je částečně vysvětlen podtitulem Člověk v éře umělé inteligence. Proč pouze částečně? Zkrátka a dobře proto, že samotné definování toho, co to umělá inteligence (dále budu též používat anglickou zkratku AI) vlastně je, představuje dosti zásadní problém.
Ukazuje se totiž, že „lidová“ představa jakéhosi „člověkostroje“, který bude „jako my“ či dokonce ještě „lepší“ (ve smyslu chytřejší), má s „opravdovou“ AI společného pramálo. Kdybychom se na věc dívali takto, pak tu už umělou inteligenci dávno máme (minimálně od doby, kdy šachový počítač Deep Blue v roce 1997 porazil mistra světa Garryho Kasparova). Rychlost a délka propočtu jednotlivých variant však sotva může být důkazem větší inteligence – nehledě na to, že šachové programy nevznikají sami od sebe, ale vytvářejí je lidé.
A zde je vlastně onen „kámen úrazu“ – k tomu, abychom mohli opravdu hovořit o umělé inteligenci, je jako základní podmínka nutná její tvůrčí nezávislost a intelektuální autonomie. Zde se pochopitelně dostáváme do oblastí, které byly dosud vyhrazeny literatuře science-fiction. Pokud uvažujeme o umělé inteligenci par excellence, pak by jí musela být vlastní i svoboda vůle, schopnost cítění, lásky a nenávisti. Jednalo by se vlastně (i když by nutně nemusel mít lidskou podobu) o oduševnělý stroj, se všemi klady i zápory – či snad dobrými a špatnými „vlastnostmi“?
Vraťme se ale z říše fantazie na pevnou zem. Jakkoli obdivuji Maxe Tegmarka a jeho snahu vystavět své futuristické vize na vědeckém základě (kniha Život 3.0 rozhodně není utopisticko-fantastickým románem o nadvládě strojů nad lidmi), přesto si nejsem jist, zda východiska, z nichž své teorie odvíjí, obstojí v konfrontaci s filosoficko-ontologickými axiomy. Abych však mluvil konkrétně – pokud se jako neoddiskutovatelný fakt přijme materialistická teorie o hmotné podstatě duševních (či duchovních) procesů, pak nás to paradoxně (zároveň však zcela logicky) od umělé inteligence vzdaluje. Je všeobecně známý příměr o hodinkách a času – i kdybychom rozpitvali hodinky na atomy, nikde bychom tam v nich nenašli čas. O lidském mozku víme už také skoro všechno, ovšem duši jsme v něm neobjevili. Kdyby byla materialistická teorie o psychických pochodech jakožto produktech neurologických interakcí v mozku pravdivá, pak by (jeden příklad za všechny) počítač Sunway TaihuLight musel mít duši, neboť jeho „neuronová“ kapacita se lidskému mozku minimálně vyrovná...
Nejspíše je dobře, že AI je hudbou vzdálené budoucnosti. Morální stav lidstva totiž rapidně pokulhává za vědeckými objevy a stejně jako atomová energie, i umělá inteligence bude svádět ke zneužití pro válečné účely. Dosti na tom, že už současný (z perspektivy AI „předpotopní“) stav digitalizace světa v sobě skrývá řadu hrozeb planetárních rozměrů – pokud např. terorističtí hackeři ovládnou internet, budeme jim vydáni na milost a nemilost...
Max Tegmark v žádném případě nechce vyhlašovat ultimativní a kategorické teze a spíše se snaží naznačovat možné směry vývoje v „konstruování“ umělé inteligence. V tomto ohledu můžeme jeho knihu Život 3.0 označit za přelomovou, neboť tolik hlubokých a inspirativních myšlenek jako v ní jsem dosud nikde jinde nenalezl. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo se pídí po relevantních informacích o fenoménu AI, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv!

Komentáře (0)

kniha Život 3.0 – Člověk v éře umělé inteligence recenze