Falladovo stmívání

recenze

Každý umírá sám (2012) 4 z 5

/ herdekfilek

Doba, která vyžaduje hrdinských činů, je doba špatná – to by mohl být takový jakoby podtitul recenze. Asi. Zřejmě.

Hans Fallada byl alkoholik a z knihy tato životopisná Falladova vsuvka teče jako z prasklé termosky. Fallada svým alkoholismem pohrdal a prakticky každou slaboškou, zápornou a zapáchající postavu románu vepsal do područí kořalky. Postavy spravedlivé, hrdinské nebo zle nebojácné vykreslil zcela lihuprostě.

Manželé Quangelovi přijdou při druhé světové opruzenině o jediného syna. Namísto prostého žalu a tečení slzí, zahájí proti Hitlerovu režimu odboj. Pravdou je, že odboj je to malý, a svým způsobem zcela neúčinný, vždyť začnou jen roznášet štvavé korespondenční lístky po veřejně přístupných domech, ale je to odboj, který z nich udělal lidi hodné tohoto pojmenování. Spravedlnost si na ně ovšem zasedne mezi pilinami fabriky na rakve. A spravedlnost, ta se vždycky klaní svým pánům, ne páni spravedlnosti, takže oba jsou z nařízení státu odesláni do boží náruče.

Děj knihy je postaven na skutečném základu. Fallada čerpal inspiraci ze zápisů při vyšetřování Gestapa. Základ knihy je tedy skutečný, tu omáčku okolo už si Fallada domyslel, aby čtenáře o chvíli déle napínal svým jednoduchým, ale o to více čtivým stylem psaní.

Před čtenáři se neobjeví jen vyděšení Quangelovi, ale doslova celé panoptikum lidských kreatur v podobě udavačů, zlodějů, alkoholiků, prostitutek nebo prostě jen grázlů toho nejhrubšího zrna. Fallada nádherně vykreslil postavy románu, doslova jim vtělil zpět jejich promarněný život, aby mohly začít zase pít kořalku, fackovat své ženy, roznášet protistátní korespondenční lístky a tisíckrát se naposledy nadechovat před popravou.

Doba druhé světové imbecility byla dobou, kdy byl zabit pojem člověk. Davy lidí se nechaly unést myšlenkou toho, že zlo, hrůza a vražda, je vlastně o dost přitažlivější, než cokoliv jiného. Davy hajlujících kreatur ovšem sem tam protínali lidé, kteří lidmi skutečně byli a prováděli, pro tu dobu, ilegální činnost. Doba, kdy se člověk začne bát i vlastního myšlení, je velmi kuriózní. Zastavit myšlení prostým heil Hitler. Pozdravem, jenž je více zdí hřbitova či věznice, nežli slovním pohlazením. Druhá světová prasárna byla okamžikem historie, v kterém se začlo pozdravy mlátit kolemjdoucí po hubách tak silně, až se všechny huby zavřely a nadále se otevíraly jen pro trošku té politické angažovanosti.

Nemůžeme říct, že lidstvo samo, i přes smrt pojmu člověk, bylo zabito, protože se po něm prohánělo tisíce Quangelů a v tichém křiku se snažili podkopat tu nebohou tisíciletou říši. Tu Hitlerovu samolibou zhovadilost, jež hnila v ascendentu s šílenstvím.

Čistá rasa se vzchopila ke svému historickému skoku z Alpského masivu a dala vzniknout skutečnosti, že malý člověk začal jednat za lidi velké, protože těm to prostě přestalo jít. Jakési světové komíhání mu vložilo do hlavy, že váhy se musí naklonit zase zpátky, zase zahájit dráhu myšlení, vymazat tu politickou zaslepenost, před kterou když utíkat, tak bez ohlížení, sypajíc za sebe otrávené hroty bojových připínáčků.

Je zvláštní si představit, že Třetí říše tu skutečně byla, že se opravdu dělo to, co je popisováno. Je těžko uvěřitelné, že na světě může vzniknout takové peklo. Nezastavitelné a všepohlcující. Nevěřit vlastním dětem pro jejich hnědou příslušnost ke státu, nevěřit svému sousedovi pro jeho přílišnou angažovanost, nevěřit ani sám sobě pro vlastní neschopnost myslet tak, jak je všeobecně diktováno.

Falladova kniha je velmi příjemné čtení o velmi nepříjemné době.

Kniha odhalující čtenáře anotací, kteří tvrdí, že jsou čtenáři knih. V anotaci se totiž objevil nepěkný překlep, který přejmenoval hlavní postavy Quangelovi na Hamplovi, o kterých kniha pojednává právě jen v anotaci. Jinak je kniha Hamplů prostá.