Fallaci žalující

recenze

Italská novinářka Oriana Fallaci proslula svými válečnými reportážemi a především pak rozhovory s politiky a vládci celého světa, s nimiž jednala jako sobě rovnými a bez přemrštěného respektu. Svým vystupováním si získala mnoho příznivců, ale také odpůrců.
Platí-li to o jejím celoživotním díle, pak to v extrahované podobě platí o knize „Hněv a hrdost.“ Je to kniha, která způsobila poprask v politicky korektní Evropě. Je to kniha vyzývavá, provokativní jako sama její autorka.
Žánrově je tuto knihu obtížné zařadit. Nejblíže má k esejistické tvorbě a Fallaci ji sama označila jako kázání. Je to označení přiléhavé, neboť jde o knihu sugestivní a burcující. A to proto, že vznikla během krátké doby bezprostředně po útoku na newyorská „dvojčata“. Autorka v té době žila v New Yorku na Manhattanu a událost ji hluboce zasáhla. Není divu, že při jejím temperamentu vznikl text plný emocí – zoufalství, zášti a nenávisti vůči islámu - a plný netolerance k nefungujícím evropským politikům.
Text vznikl pro italský deník Corriere della Sera, kde byl zveřejněn ve zkrácené podobě, a potom v původním a doplněném znění, i knižně.
Kniha obsahuje předmluvu autorky reagující na negativní ohlasy na její článek, vlastní článek a komentáře reagující na francouzské ohlasy na její knihu. Je tedy knihou kompozičně objímající období něco málo přes jeden rok. Je však pozoruhodné, že během tohoto období Fallaci ani trochu „nevychladla“ a neztratila nic ze svého odhodlání.
Vlastní text lze také označit za obžalobu islámu a evropského politického systému, který není ochoten se islámu ohrožujícímu podstatu našeho zdejšího bytí postavit. Je mixem osobních stanovisek autorky k islámu a muslimům, konkrétních vzpomínek a zážitků (někdy velmi brutálních) s tématem propojených a „dialogů“ s různými politiky (Berlusconi, Chirak, Blair), v nichž je kritizuje za jejich pokrytectví a nečinnost. Neváhá nevybíravě útočit na zastánce multikulturalismu a nekritického vítání imigrantů arabského původu (srovnej se současností). (Nedělám si iluze, že ani zarytí demokraté a multikulturalisté si s O. Fallaci nebrali servítky – víme, jak se chovají dnes.)
Fallaci je politicky nekorektní v dobrém slova smyslu. Nesnaží se psát uhlazeně. Naopak je velmi drsná a někdy velmi vulgární. Domnívám se, že na to má právo.
Šéfredaktor zmíněného deníku Corriere della Sera k tomu ve své předmluvě uvádí: „Velký spisovatel jitří emoce, odhaluje nejskrytější kouty našeho svědomí, probouzí vášně. Oriana nás onoho krvavého září, kdy Ameriku hluboko ranily teroristické činy, a celý svět zachvátil strach, nevybíravě udeřila do tváře, přitiskla ke zdi, urazila nás, opět však probudila k životu naši dřímající hrdost, a to s vroucí náklonností, již může cítit jen matka…“ To svými slovy stvrzuje i sama autorka, když ve své předmluvě píše, že „Slova, která píšu, často nejsou nic jiného než slzy. A to, co jsem napsala po 11. září, byl ve skutečnosti neutišitelný pláč.“
Fallaci je v ráži a nehledí napravo, nalevo. Islám je pro ni jen jeden – ten zlý. To se nám líbit nemusí a je to hodno polemiky. Nezapomínejme však, že Fallaci strávila v islámských zemích mnohem více času než většina tzv. multikulturalistů, tudíž její zkušenosti byly bezprostřední a věděla, o čem píše.
A sám za sebe mohu říct, že jí dávám za pravdu. Skutečně těch muslimů, kteří jsou islamisty, džihádisty a teroristy je k jejich celkové populaci takřka zanedbatelné množství, ale skutečnost, že takřka všichni se řídí absurdními pravidly práva šaría, je sama o sobě neslučitelná s naší kulturou.
Kolik tragédií se musí stát a kolik podobných knih bude muset ještě být napsáno, abychom to my, Evropané, pochopili.

Komentáře (0)