Domek na vinici je plný stínů minulosti

recenze

Básně Violy Fischerové jsou krásné, ale naplněné smutkem, až nostalgickým vzpomínáním. Jednotlivé básně jsou takové fragmenty ze života, vzpomínky na prožitky i ztráty. Často jsem během čtení měla pocit, jako by autorka promlouvala k mrtvým a v básních je třeba na okamžik oživila ve formě myšlenky.

Sbírka je plná úvah o smrti a životě, mrtvých, duších nebo posmrtném životě. Básně se mi četly lehce, ale byly velmi hutné a často se mi z nich chtělo brečet, jak byly melancholické. Jsou plné symbolů a metafor, chtějí čas na čtení a pozvolna se pročíst až do samého konce. Některé básně jsem četla několikrát po sobě, abych pochopila jejich podstatu. Jako by mezi řádky bylo něco ukryto, co objeví jen vnímavý čtenář.

Rozhodně se chci k autorce a jejím básním vrátit. Až po dočtení sbírky jsem si o ní začala zjišťovat informace a tohle je poslední kniha Violy Fischerové. Její dílo je protkáno láskou, ale také smutkem a ztrátou, stejně jako byl její nelehký život. Začalo to sbírkou „Zádušní básně za Pavla Buksu“, pokračovalo knihou „Předkonec“ a „Písečné dítě“. O sbírce „Domek na vinici“ autorka řekla: „On je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne.“ Což asi samo o sobě mluví o směru jejich básní.

Jde o výjimečnou poezii, i když nemusí vyhovovat každému. Chce to, se nad básněmi zamýšlet, a hledat smysl v symbolech slov. To může někoho odradit, ale já to beru jako výzvu.

Kameny v zplaněných vinicích

zmizely
I balvan před prahem
obrůstá
Ničím ty šlahouny

věčného života na zemi
pro kus bílé skály

která mi svítí
ze tmy
(str. 13)

Ptal ses mě ale

na tu silnici
Jestli taky cítívám úzkost
když přecházím
Zbývaly ti dva ny

Neslyšela jsem
co máš na mysli
(str. 22)

Kolik jich překročilo

práh mého domku
Odnášeli si –

na očích moře
nedopsanou knihu
kulku v srdci
ukopaného syna
zastřelenou ženu
Svůj osud

tak blízko
že ho neviděli
ve dveřích mezi vinicemi

(str. 43)

Komentáře (0)