Mléko a med

recenze

Pokud o nějaké knize a její autorce neustále slyšíte jako o zázračném objevu, tak zatoužíte okusit její umění na vlastní kůži. Básně Rupi Kaur si získaly svět a četli je i ti, kteří obvykle poezii nečtou. Tak na tom přece něco být musí, říkala jsem si. Já osobně mám poezii ráda a s oblibou zkouším nové (pro mě neznámé) autory.

Básnická sbírka „Mléko a med“ je rozdělena do čtyř částí – zraňovaná, milující, opoustěná a odpouštějící. Každá část v sobě má básně, které se vyvíjejí podle emocí autorky. Má za sebou bolest, traumata, lásku ztrátu, ale dokáže také odpustit a najít naději a víru v lepší zítřky.

Některé básně mě oslovily, ale jiné mi přišly dost obyčejné, až nemastné a neslané. Je to jen můj osobní názor, ale nemyslím si, že by tato poezie byla něčím výjimečným. Nevím, jak to napsat, ale něco mi na těch verších nesedělo. Autorka se snaží vyjádřit různé pocity a okamžiky v životě, pár myšlenek je zajímavých, ale celkový požitek z knihy prostě nemám.

Ano, pár básní se mi líbilo a moc, ale většina zmizela z mé mysli dřív, než jsem o nich začala přemýšlet. A to je pro mě problém, o poezii jsem zvyklá přemýšlet, přečíst si báseň několikrát, abych vstřebala každé slovo. Potřebuji poezii cítit, ale tady mi ten cit, až na pár výjimek, chyběl. V porovnání s jinými básníky jsem četla už lepší poezii.

Netvrdím, že je to špatná kniha, ale podle mě je kolem ní až moc velký poprask. Jistě si najde čtenáře, ale já nemám potřebu se k ní vracet.

říkáš abych mlčela protože
mé názory mě činí méně krásnou
ale nepřišla jsem na svět s žárem v těle
abych se nechala uhasit
nepřišla jsem na svět s darem řeči
abych se nechala snadno umlčet
jsem svá
někdy drsná někdy jemná
bude lehčí se s tím smířit
než na mě zapomenout
(str. 30)

Komentáře (0)