Devět životů v jedné knize

recenze

Od prvních řádků je jasné, že je tu hloubka, kam většinou moc často nechodíme. Hlubina v nás samotných a v ní věci ukotvené a zatížené. Možná, že ta tíha teprve tvoří hlubinu a možná to nejhlubší je ve skutečnosti velmi blízké.
Úvod nás zavede do okamžiku, který nás konfrontuje s tíživou situací jedné z postav, zoufalé dívky, a s okamžikem, který nachyluje její cestu životem ke konci – smrti. Pozvolna procházíme rekapitulací jejího života a rozplétáme jednotlivá vlákna toho, co se má stát koncem – pevným lanem, čí spíš škrtící smyčkou nebo neprodyšnou ulitou, ze které není jiná cesta, než ta poslední. Není?
Teprve ve chvíli, kdy se vám podaří uchopit život pevněji než dosud, se může stát jeho ztráta neodvratná. Jenže objevuje se myšlenka, co je ztráta a co je konec. Nehledá se tu odpověď na tajemství po životě, ale ukazuje se, že při pohledu do tváře smrti, je možné mít stále život do slova ve svých rukou a vnímat ho plněji než kdy před tím, když se odmyslíme od snahy něco odvracet, ale smířlivě přijmeme dar, který se mimoděk vynořuje na povrch – smíření v sobě, laskavé přijetí sebe sama a skrze lásku smíření mezi sebou. Je až neuvěřitelné, s jak obrovskou silou toto sdělení přichází.
Kniha je plná vstřícnosti a vzájemného pochopení. Ukazuje nám, že tak, jak se přibližujeme k hloubce své, přibližujeme se také navzájem mezi sebou. Prochází šablonami našich životních konstrukcí a dívá se s lehkostí, vlídně a přátelsky pod masku, přes kterou se my díváme na svět, a kterou mu nastavujeme.
Možná je to pro mě nejdůležitější kniha, s jakou jsem se dosud setkal.
Možná se v této knize najdete.

Komentáře (0)