Čekání na ....co vlastně?
recenze
Alchymista (2005) / kbenesova
Coelho dokázal přitáhnout ke čtení i ty, kdo se knihám dlouho úspěšně vyhýbali. Alchymista byl svého času mezi dospělými (a dospívajícími) něco jako Harry Potter mezi dětmi. To považuji za jeho nedocenitelnou přednost, jelikož zastávám názor, že je stále lepší číst (téměř) cokoli než nečíst vůbec. Knihu jsem začala číst bez jakéhokoli očekávání a přesto na mne první polovina děje působila neuvěřitelně neautenticky a těžkopádně. Text neplynul přirozeně, bylo do očí bijící jak se autor snažil tlačit děj určitým směrem, mermomocí se pokoušel napsat hodnotný text - příběh s filosofickým nádechem. No, nepovedlo se. Druhá polovina se četla o poznání snáze, Coelho očividně přestal tlačit na pilu a text se stal poutavým a zábavným.
Bohužel si nejsem jistá, že autor zvolil vhodný způsob jak přesvědčit čtenáře, že cesta za osobním štěstím je hodnotnější a smysluplnější než sedět doma na zadku. Nevím kolik z nich se ztotožnilo s andaluským pastýřem žijícím bůhví kdy (jistěže čas v tomto příběhu nehrál roli). Mně připadalo Santiagovo jednání dost často nelogické až hraničící s určitým druhem psychopatologie. Důvěryhodně nepůsobila ani jeho sázka na štěstí a intuici. V jednom okamžiku mi text velmi připomínal Werichovo fimfárum.
Jako nenáročný společník třeba na dovolenou je Alchymista perfektní, hledat v něm něco nového a filosoficky převratného však nemá smysl. Coelho se evidentně pokoušel vtisknout příběhu myšlenku, k níž má příběh směřovat a vyjadřovat ji, nicméně na konci knihy čtenář zjistí, že celou dobu marně čekal na Godota....a zase se nedočkal.