Čas znovu nalezený proti nekonečnému hledání
recenze
Zeptej se táty (2010)
/ HarryHaller
Kniha Zeptej se táty z roku 2010, předčasně zesnulého Jana Balabána (1961-2010), jak napsal Petr Hruška, zpozornila naše životy a zároveň o to více přitáhla pozornost ke spisovateli, který se už tak těšil v českých zemích nemalému čtenářskému zájmu, za který vděčil především své povídkové tvorbě a to majoritně povídkové sbírce Možná že odcházíme (2004), která získala cenu Magnesia litera za prózu roku (román sám získal cenu Kniha roku) a v roce 2011 byla ověnčena i cenou Kniha desetiletí.
Příběh se točí okolo smrti určitého člověka, otce rodiny Jana Nedomy, jehož pozůstalí, synové Hanz a Emil, dcera Kateřina a manželka Marta, se s jeho smrtí postupně srovnávají, připomínají si ztracený čas, který přes drobné imprese v jejich životech rozvine tóru vzpomínek a pocitů a tak se reálný svět, ve kterém se pohybují, ať už je to Ostravská periferie, muzeum v Madridu, louka v Holandsku, najednou nestává tou skutečností, kterou doopravdy zažívají, ale skrze vzpomínky se dostávají opět do blízkosti svého otce, do posledních rozhovorů i do dětských let, do těch nejtajnějších vzpomínek, kdy je otec brával do lesa aby jim ukázal, jak kvete kapradí a tím nám ukazuje nekonečnost vzpomínky a krásu času znova nalezeného.
Postavy se rozhlížejí okolo sebe a poukazují na nicotnost lidství a existence; vytahují z mléka lidstva jejich nejsvraštělejší škraloupy a zkoumají je s pečlivostí astrologa, který může jen vidět a domnívat se, ale ne vidět a zakusit. Proto jsou postavy, které sourozence Nedomovi obcházejí, ztracené a vyhořelé existence, narkomani a šílenci. I ve vzpomínkách na dobré lidi, např. na Emilova univerzitního profesora a Hanzova učitele z obecné školy, se nakonec mnohem více zabývá ničivou silou a krutostí těch, jimiž byli obklopeni a utýráni. A stejně tak oni vidí i svého otce, který je posmrtně obviňován svým tehdejším přítelem z podvodů, úplatkářství a nelidskosti, kterou jako primář nemocnice uplatňoval vůči svým pacientům - jako světce mezi netečnými ďábly. Spor dvou bývalých přátel vrcholí hlavně v Emilovi, kterému se podvědomě vyřeší ve snu, kde v kafkovské soudní síni rozehrává absurdní drama s nemohoucím a nepřítomným soudcem, jako držitelem zákona, s absurdností sebe, mluvícího jménem obžalovaného v první osobě, zatímco ten vedle něj spí a tichým strojem zapisovatelky, který jakoby více ještě podtrhoval nicotu a marnost tohoto snažení. Snem se příběh dostává mimo svět, nad kterým může mít realita kontrolu.
Jan Balabán v románu dokázal opravdovost literatury v jejím vnitřním světě - ve světě postav, ve světě vzpomínek, ve světě her, a to více než ve světě, který se nám odehrává pod nohama. A ač se jeho postavy zdají deprimované, ač jsou jeho témata temná a skeptická (jednou z velkých otázek románu je Bůh, jeho odpovědnost, hledání, ochranná ruka), pořád z příběhu více než cokoliv vyznívá právě naděje, která je položena na stůl jako syrové maso a nechaná pro každého, ať si ji upraví dle své chuti.
Rád čtu, že od autora Balabána vyšla po jeho předčasné smrti i další kniha.
Článek se mi líbí, až snad na pár drobností. Kdybych je ale vypsal, tak bych jako celku článku spíše uškodil.