Bylo nebylo a moc toho nezbylo

recenze

My, Evropa a svět (2013) / herdekfilek (466 views)
Bylo nebylo a moc toho nezbylo
Rodiny se začaly okrádat, namísto slušnosti a úcty zvolil se parazitismus a útlak, donucovací prostředky dosahují vrcholu, zločinnost je brána jako nutnost, ne krajní volba, masové hroby ekonomicky zruinovaných se plní a mlčí, nekřičí na stále neusmrcené, že jejich čas také přijde. Historie lidstva páchne úpisem podepsaným vlastní krví. A nad tím vším stojí elita.

Šmátrající a slepá síla lidského soužití doplula po křeči bolševismu do tržního kapitalismu, do tak zvané demokracie, která má s lidmi pramálo společného. Ale jistě, vrátit se do komunismu a pak brblat. Tento, již umělý, strašák, by měl konečně zdechnout v kanálu, komunismus skončil a jeho místo zaujala svoboda. Jakási svoboda, samozřejmě.

Lidé se dělí na několik typů. Vezměme jen Jungovo rozdělení na sangvinika, melancholika, flegmatika a cholerika. Rozdělení nedostatečné, ale pro ono sdělení přesto dostačující. Svět je kapitalismem předán prakticky výhradně do rukou sangvinika, to jest do rukou člověku energickému, společenskému, sebevědomému a dravému. Další tři typy osobností jsou uspořádáním všehodění značně okrádány o prostor na tomto světě. Kapitalismus tedy svědčí člověku, který dokáže rozervat hrdlo kolemjdoucího, aniž by pocítil sebemenší kousek výčitek svědomí. Myšleno obrazně, samozřejmě. Říznutím sangvinika trochou cholerismu, dosáhneme dokonalé bytosti, nadčlověka, který dokáže trhat, a tak trhá jak může.

Tento systém jdoucí na ruku pouze jedinému typu člověka je nutně silně nespravedlivý. Ale bylo to tak vždycky, silnější vyhrával nad slabším, Darwin nejel na výlet evidentně marně. Slabší slouží za krmi silnějšímu, měl pravdu, fousáč jeden. A tak jsme historií neustále nuceni k vědomí toho, že se máme bránit nebo útočit. Ač by to tak teoreticky být nemuselo. Ovšem aplikovat darwinismus na moderní společnost by bylo přinejmenším nedomyšlené. Tam, kde dříve vítězily šelmy, již dvacet let vedou paraziti. Cizorodé organismy, které o co víc nenápadně, o to intenzivněji sají z té naší škáry životní energii.

A do toho všeho parazitického darwinismu si stoupne Václav Klaus, činitel, hybatel a s ukazovákem trčícím začne určovat druhy parazitismu. Ukazovák, modrý vzteky, se pozastavil nad Evropskou unií. Odtamtud nám odsávají žárovky a rum, tam je příčina většiny současného strádání, tam, do rukou slepých byrokratů, odevzdáváme postupně celý svůj život, který bude řízen a zařazován, regulován a pohlavkován, tam se musí upírat naše zraky, abychom spatřili, že nám je zakázáno vidět a rozumět. To je ta říše zla, do které jsme vlezli, drceni stále bubákem komunismu. Co kdybychom zase natolik zhloupli a komunismus si zvolili za svůj. A tak jsme řekli ANO něčemu, co komunismem, tím svazujícím a obhrouble ničícím, skutečně je. Sovětský svaz padl za oběť ekonomice. Žádná škoda, experiment se nezdařil, pokračujme hned v dalším. Nepříliš odlišným, to zdání svobody občanům pro jednou dáme, ale přesto komunismem.

Přes ideologický diktát, dostali jsme se k diktátu ekonomickému. Jako kdyby ekonomika, právě ekonomika, umožňovala člověku být člověkem. Václav Klaus volal v knize po soběstačnosti, svrchovanosti,
jedinečnosti našeho státu. Inu, proč ne, jak se z lesa volá, tak se do
lesa ozývá. Jen je pitomé, že volané, vrací se s ozvěnou okrášlené negací volaného.

Vrtiukazovák natrčí ve směru ekologické podbízivosti naší planety. Že prý se jí topí lední medvědi, do atmosféry se dělají díry z čoudu stále dokola upalovaných Palachů, hynou živočišné i rostlinné druhy, mění se klima, stupně Celsiovy zaslaly noticku, kde je nám vyhrožováno smrtí z přehřátí, a vůbec, těch velryb a tuleňů, co si namísto buřtů kdejaký blb opéká nad táboráčkem. No, do nebe volající, alarmní stav té naší matičky Země. A proto bychom měli všichni společně, pro ten lepší pocit, nastavit peněženky a vydat se z posledního. Nu aby tu ti naši potomci mohli žít, pro boha! Myslet! A platit! Nebo jen platit! A tak je nám dokolečka dokazováno, že my jsme ti špatní, emisní šejkové, kteří si páchnou světem, jako by se nechumelilo. Ale co
ty děti! A tak jsme dokola přesvědčováni děsivými fotkami topících se ledních medvědů a prudce jímavými reklamními spoty k prasknutí naplněnými dětskou slzou, výčitkou v oku, které se, ať už brbláte jak chcete, upírá přímo na vás. No jistě. Kam jinam. A tak se i ekologické téma, které jen zneužilo ten hluboký cit a naivitu romanticky založených spolutrpitelů, pomalu přeměnilo na téma krutě ekonomické.

Prst Václava Klause se přetočí kolem celého světa a vybere z něho ta nejkřiklavější či nejpalčivější témata. Posledním zastavením prstu by mělo být zrcadlo a sebekritika, této okrasy se ovšem nedočkáme. Václav Klaus byl a je na poměry dobrým politikem. Některé jeho skutky jsou na pár facek, ale když se zahledíte na poslaneckou sněmovnu, zjistíte, že byste si ruku museli utlouct, než byste se dotloukli ke Klausovi. Nadvláda není řešení, snad vláda. Ovšem vládu nad sebou, tu jsme tu měli někdy v pravěku. Od té doby útrum.

Komentáře (1)

kniha My, Evropa a svět recenze

Kapis
20.03.2013

Moc DOBŘE napsané!!!!