Buggie za Nanking

recenze

Rekviem za Nanking (2013) / herdekfilek (604 views)
Buggie za Nanking
Historie zabila už nesmírné množství lidí. Ví vůbec
někdo, kolik už bylo lidí na světě (povolená odchylka +/- 100)? Já jsem, co se tohoto týká, zcela bez tucha.



Všem nám byla vložena do pazour možnost následovat
Krista. Jsme lidé, umíme být božští a snad proto jsme tak nesmírně násilničtí. Násilí jako by se stalo naší devizou, naší exportní silou, kterou se snažíme zavalit vše okolo sebe. Snad každý proužek pevniny je prolit krví člověka. Lidstvo je ohavnost za kterou se Kristus nechal ukřižovat, ovšem ne proto, aby vykoupil všechny viny, ale protože se smrtelně styděl za spolužití s tímto bídným experimentem. Natolik styděl, až mu smrt přišla vhodnějším gestem, nežli další směšný nádech. Kristus nebyl ukřižován, Kristus křižováním spáchal sebevraždu.



Pokud by se unavený historik podíval na dějiny skrze
dny míru a hojnosti, došel by ke zjištění, že jeho pojetí lidského vývoje je
sice mnohem hezčí, ale také převelice kusé. Dějiny píší se krví. Něčí. Někde.
To znamená, že Evropa už je, až na pár světlých výjimek, nějakých těch 70 let
zcela bez historie a zároveň i bez míru a blahobytu, což je zvláštní. Evropa
dostala se, společně se severní Amerikou, do bubliny, z které vyráží na
dobyvačné výpravy, toho se nemá proč zbavovat, vydělávat se holt musí, ale nechce tím zatěžovat své
poddané, ty bude zatěžovat zase něčím jiným.



Město Nanking bylo párkrát hlavním městem Číny. Naposledy když se to přestalo líbit japonské císařské armádě. Po jejím
průchodu už si vláda hrdé Číny nemohla jen tak kypět do světa z krvavého brambořiště, v které se Nanking po anabázi změnil,
a tak se přesunula do Pekingu. Moudrá volba, Peking je od Japonska přeci jenom dál. K čemu je blíž, všichni víme.



V polovině prosince roku 1936 byl Nanking hrdé
velkoměsto. Pravda, polovina obyvatelstva utekla před hrozícím krvežíznivým bajonetem
Japonců, ale zbytek obyvatel stále dlel ve svých domovech spoléhaje na pověstné
– přeci už máme 20. století, civilní obyvatelstvo chrání mezinárodní úmluvy – a ona to svým způsobem byla, alespoň zpola,
pravda, 20. století tu skutečně bylo a začlo si ostřit své drápy, civilní
obyvatelstvo prakticky vůbec neregistrujíc.



V Nankingu za pár týdnů zazpívalo Pánu Bohu do
oken takřka 500 000 lidí. Většina si pro svou labutí píseň zvolila zběsilý
black metal, ač ještě nebyl vynalezen, hrdélka rozdrásána k nepoznání vyluzovala
jednoduché – proč? – a Bůh mlčel, protože dal každému člověku na planetě tu
moc, stát se Kristem. On měl ručky tímto tvrzením omyté dostatečně. Za oněch
pár týdnů došlo k téměř půl milionu bestiálních vražd, před kterými nejde s čistým svědomím utéct, protože prolitá krev křičí napříč kontinenty, napříč časem. Lidstvo neztratilo vědomí Boha, lidstvo ho doposud nenalezlo. Bůh v očích lidstva je jen pojmem, nikoli skutkovou podstatou. Pod slovem Bůh lze si představit jakoukoliv veličinu dobra, kterou kdokoliv uctívá. Ať už jím je skutečný Bůh, nebo jen prostá humanita. Smrt ať se děje těm druhým, násilná smrt snad až těm třetím.

A jako na každou svini vaří se v pekle kotel, na každého obyčejného člověka vaří se už tady na Zemi. Jakožto hračky zvrácené síly, hrabeme se z hnoje pro tu trochu čistého vzduchu jen abychom byli zahrabáni dalším hnijícím materiálem. Nejlépe vlastní nohou v rozkladu.

Svět je sledem utrpení a ubohosti. Svět je sledem
smutku a zoufalství. Na nespravedlnost hledí se. Jen se hledí. A to v době
minulé i v době nynější. Hledí se, aby se mohlo v poklidu vlastního
obýváku tiše šeptat do polštáře – mně se to nelíbí, nelíbí se mně to – a sem
tam uronit slzu bezmoci.

Násilná smrt každého vojáka je tragédie, ale
tragédie tolerovaná. Násilná smrt každého muže je tragédie, nad kterou by se
nemělo s tolerancí příliš šermovat. Násilná smrt ženy je zvěrstvo, které nemá
mít možnost najít slova obhajoby. Násilná smrt dítěte je taková, při které by
měl násilník začít rovnou planout pekelným plamenem. Pěkně to do mě rodiče
vtloukli. Každá zbytečná násilná smrt je zošklivěním této planety, která si to
pro svou krásu nezaslouží. Navzájem se tupíme a ponižujeme, navzájem si do žaludků vrážíme zrezlé kudličky a přitom vycházíme semi ze sebe, z vlastní malosti. Netupí a nevraždí člověka nic vyššího, nadřazného, tupí a vraždí se sám, jako ten hlupec s větví v ruce, nebude a nebude si s ní hrát, popadne ji a z nedostatku čehokoliv nápaditějšího, bude se jí mlátit vší silou do hlavy. Od toho tam ta hlava je, nebo ne? A všichni máme tu moc, následovat kročeje Kristovy. Všichni, od každého jednotlivého okamžiku, se můžeme stát Kristem, tak proč stále slepě zůstáváme v naší ufňukané existenci bez existence. Můžeme začít obklopovat svět láskou, milosrdenstvím, krásou a přitom se věnujeme jen bezradné onanii. Očistec orgasmů prožitých v otřesném osamění.




Rekviem za Nanking se japonskému řádění věnuje jaksi
okrajově. Hlavním tématem je masakr, a přesto jím není. Hlavním předmětem
zkoumání se stává Minnie Vautrinová, Američanka a děkanka tamní univerzity,
která neváhala a zapojila univerzitní prostory do Zóny bezpečí, kam před
postupující japonskou armádou ukryla 10 000 žen a dětí a poté je po celou
dobu útoku před zpitými, neurvalými a lidskosti zbavenými Japonci chránila svou
otevřenou myslí, hubou a převážně svou národností, které se Japonci lekali.
Uchránila tak nesmírné množství žen a dětí před potupnou smrtí, které by
většinou předcházelo zvracení vzbuzující znásilnění. Minnie Vautrinová byla člověk,
ten skutečný a po vykonání svého osudu i po zásluze potrestaný.

Vinu na nižším ohodnocení nese rozvrkočený styl autorova psaní. Obzvláště první část, která se věnuje masakru, je napsána bezradně. Autor se bál šlápnout do lidského hnusu, bál se krve, bál se utrpení. A tak nechal pobíhat hlavní představitelku se svou suitou od Japonce k Japonci, kteří jen kloučkovsky chtěli pohonit pár holek či vyjíst nějaké ty zásoby. Prvních takřka 100 stran je tedy stiženo přesuny, ale nikoli varujícím poukázáním na tu ošemetnou lidskou variabilitu. Autor nedal čtenáři příliš přičichnout ke krásné obětavosti a dobrotě hlavní představitelky v konfrontaci s ďábelským chováním japonské armády. Výsledek mi vyzněl něžně pohoršlivě. Minnie Vautrinová byla jen jakousi vedoucí dívčího letního tábora a měla za úkol odhánět neposedné chlapce z vedlejšího chlapeckého tábora. Takto boj se zlem v knize vyzněl. Což je velká škoda. A přitom se autorovi nabízel nesmírně silný prostor pro výkřik člověka. Výkřik bolesti a zároveň i naděje. Zabulaný to potenciál. Proto i nižší hodnocení.

Komentáře (5)

kniha Rekviem za Nanking recenze

herdekfilek
01.08.2013

Já bych Marwinovi nevěřil, očividně klame tělem, jak je u něho ostatně pravidlem. Jakmile budou pochvalná slova směnitelná za nějakou tvrdou valutu, hned si za ta vaše poběžím koupit kedr a máslo. Zakoupené mi bude děsivě chutnat. Díky za to.

Thanyss
31.07.2013

Skvěle napsaná recenze, jak už psal Marwin i nevšední a člověka zaujme. Díky.

Marwin
29.07.2013

O této události jsem četl knihu Nankingský masakr a musím souhlasit s autorem této recenze ,že Bůh mlčel . Ale nejen Bůh(píše se Bůh , nebo bůh?V knize J.Škvoreckého-Lvíče , jak si pamatuji , řešila jakási redakční rada , zda psát velké , či malé B a nevím jak to nakonec dopadlo.) , on mlčel i západní , jižní , severní a východní tisk a taktéž všechny vlády.Nanking byl , jak by napsal klasik "Daleko od Moskvy".
Recenze knihy , jak je ostatně u Herdekfileka pravidlem , je nevšední , zajímavá a skvělá.

herdekfilek
29.07.2013

Koka: Stvořil jsem odstavec, který mé bodové odsouzení objasňuje. Snad dostatečně. Dostal se, chudák zapomenutá, až na závěr. Děkuji za pochvalná slova.

Koka
29.07.2013

Recenze je krásná, apelativní a dá se říct, že k recenzovanému dílu i obdivná. Proč tedy jenom tři hvězičky? Vysvětlení mi tam chybí.