Asylum: Kniha pro náctileté (70%)

recenze

Asylum: Kniha pro náctileté

Madeleine Roux je autorka, která si svůj úspěch vybojovala v blogovém prostředí. Tím je přirozeně blízká všem internetovým přispěvatelům a blogerům. Bohužel si z tohoto prostředí do svých knih také přinesla klišé, primitivní dialogy, nerozpracovanou psychologii hlavních postav a snahu o excentričnost.

Kniha Asylum – Ústav pro duševně choré je první díl knižní série z prostředí bývalé psychiatrické léčebny. Děj se odehrává na zchátralé ubytovně v Brooklinu, která dříve sloužila jako ústav pro duševně choré, kde jsou ubytováni studenti prázdninového studijního programu. Přijíždí zde také trávit prázdniny šestnáctiletý Dan Crawford, typický šprt, který se chce věnovat vědě a dějepisu i ve svém volnu. Brzy se zde skamarádí s výtvarnicí Abby a matematikem Jordanem a vytvoří tak trio po vzoru J. K. Rowling. Ti postupně odhalují děsivá tajemství zchátralé ubytovny, bývalého ústavu, a zjišťují, že mají s tímto místem mnohem víc společného, než se zprvu zdálo.

A tak brzy narážíme na jedno z největších harrypotterovských klišé: „…v Brooklinu není bezpečno.“

Když jsem se do knihy začetla, zvažovala jsem, zda jsem vůbec vhodná osoba, která by na ni měla psát recenzi. Anotace byla velmi lákavá a já nebyla dojmu, že je jako stvořená pro mě. Zhýčkaná z logicky navazujících detektivních příběhů, kde rozuzlení samo vyplývá a není na něj nutné poukazovat, psychologie postav je rozpracována a lidé mluví, jen když mají co říct, musel přirozeně přijít okamžik, kdy budu chtít knihu odložit. Při nabídce k prodeji jsem však zjistila, že ji poptávají lidé mnohem starší – muži i ženy a já se ke knize vrátila s tím, že jí dám ještě jednu šanci. Buď bude varováním kupujícím, nebo zjistím, že není radno soudit nedočtenou knihu.

Kniha má krátké kapitoly a velmi rychlý spád. Nudit se při jejím čtení rozhodně nebudete. Navíc se autorka velmi snaží vzbudit ve čtenáři strach, ne vždy obratně. Problém je, že budete protáčet oči v sloup při stupidních dialozích:
„Není to zlý, Větvičko.“
„Už bychom měli jít dovnitř,“ řekla. Pomalu vstala a protáhla se. „A neříkej mi Větvičko.“
„Tak Třešničko?“
„Ne. Je to směšný.“
„Jak si přeješ, Větvičko.“ Dan si přikryl ústa a zívl.
„Mluvím vážně,“ nasupila se. „Ještě jednou mi řekneš Větvičko, a já ti řeknu Buddho.“
„No dobře. Mír.“

Knize velmi napomáhá děsivé prostředí bývalé psychiatrické léčebny, kdy při jejích prvních průzkumech společně s hlavními postavami pocítíte chlad v zádech. Vaší fantazii přitom napomáhají děsivé fotografie psychiatrické léčebny nebo pacientů ve svěracích kazajkách. Vše, na co narazíte při pobytu v Brooklinu, je líčeno jako zlověstné, když však autorka takto líčí dokonce i zmrzlinu, máte pocit, že s vámi hraje lacinou hru.

Dalším nedostatkem je, že věci do sebe přirozeně nezapadají. Hlavní postava knihy Dan musí často upozorňovat na souvislosti mezi věcmi, které z děje nevyplývají. Objevují se zde a ztrácí policejní doprovody tak, jak se hodí autorčině líčení, aniž by autorka cítila povinna nějak objasnit tuto záhadu.

Jak jsem již zmínila na začátku, pochybovala jsem, zda je kniha určena právě pro mě. Bohužel se děj knihy snaží cílit na mnohem starší věkovou kategorii, než pro kterou je určena. Spadáte-li do kolonky „- náct“ užijete si s knihou dva příjemné večery, pokud jste starší nebo jste milovníky detektivních zápletek, budete mít pocit, že vás autorka opíjí rohlíkem, když se pokouší hororovými prvky zakrývat nelogičnost. Po přečtení vám navíc vystane mnoho nezodpovězenýchotázek. Ne u všech se můžete chlácholit tím, že jde o první díl série.

Pokud budou do češtiny přeloženy i další díly této knih, doufám, že v nich bude mnohem méně „tlachání“ a více rozpracovaný dej a psychologie postav.

Dávám 70%.

Komentáře (0)