Vzpomínky Hitlerovy pokojské přehled

14.07.2022

„Měl na sobě černé kalhoty od uniformy a béžově hnědou blůzu. Bez řádů, bez prýmků. Jen košili a kravatu. Oblečení bylo až přehnaně korektní a celek působil přísným dojmem. [...]
- Heil, můj Vůdce.
- Heil, Anno, odpověděl velmi tiše a přátelsky.“

Tohle je ten druh knihy, do které člověk píše propiskou a pak si s ní podloží skříň. Žádné trvalé hodnoty neskýtá, není inteligentní nebo dobře napsaná. Nicméně obsahuje pár zajímavých informací o každodennosti na Berghofu (slavení Mikuláše a Vánoc, denní režim, jídelníček, volný čas zaměstnanců, výlety, ...).

Pro mě bylo asi nejzajímavější vysvětlení, proč se skotský teriér Evy Braunové jmenoval Negus (po habešském císaři), a také poznámka o Evině kritice Bormannovy církevní politiky. Ta totiž ukazuje, že Eva měla samostatný – a subjektivně dodávám, že rozumný – názor přinejmenším na jedno politické téma. Kromě toho se dozvíme, co bylo oblíbeným Führerovým dezertem nebo jaké měl číslo bot. („Včera jsem si ve Vůdcově ložnici zkoušela jeho trepky. Byly mi samozřejmě moc velké. Má velikost 44!“ :))

Jsou to prostě vzpomínky lehkomyslného a, zdá se mi, poněkud jednoduchého děvčete kolem dvaceti, sloužícího několik let na Obersalzbergu (kolik přesně, se nedočteme). Navíc zapsané podprůměrně inteligentním a nadprůměrně manipulativním novinářem, jemuž dělá problém bez překroucení parafrázovat myšlenku své narátorky – stačí porovnat jeho popisky k fotografiím s textem rozhovoru. Nabízelo by se srovnání s výpovědí Rocha Mische („Byl jsem osobním strážcem Adolfa Hitlera“), ale obě díla se shodují jen tématem a formou, ne kvalitou. Hrubky v českém překladu (včetně i/y) dojem také zrovna nevylepšují.

I tak jsem čekala, že knížka bude ještě o něco horší. A jelikož jsem v ní našla to, co jsem hledala — pár střípků o Evě, o které toho bohužel celkově víme tak málo —, jsem vlastně celkem spokojená. („... Byla to dáma, která si moc nezakládala na určitém odstupu. Nikdy jsem od ní neslyšela žádnou důtku nebo snad dokonce urážku. ...“)