Všechno, jen ne hrdina přehled

Dobrý den pane Romane, jen v krátkosti - abyste neměl pocit, že jste sám - pro mne je to také osudová kniha.

22.01.2021

Škoda, že jsem to, po třech letech, opět já sám, kdo k této knize píše další komentář....
Rozhodl jsem se pro tuto knihu zřídit vlastní sekci - Osudová kniha.
Jak vyplývá z minulého komentáře, čtu ji vcelku pravidelně, naposledy jsem po ní sáhl po silném citovém a životním otřesu, abych tím nastartoval, v dobrém slova smyslu, svou krizi středních let.
Díky této knize jsem objevil Hermanna Hesseho, jehož Souborné dílo od Arga jsem poté přečetl a posbíral. A pak se různá "díky tomu..." jen začala řetězit, až jsem se díky onomu dostal až k Heideggerovu Bytí a čas, dnes, zdá se, opět osudové knize. Ta, pro změnu, stála na konci řady třinácti teoretických, a veskrze vědeckých knih, které jsem v posledních měsících minulého roku hltal.
Po takové kládě jsem se musel vrátit na samý začátek a opětovně si přečíst příběh mladého Roberta Mohwinkela.
Opakované čtení odhaluje různá zákoutí vlastní duše i samotného díla - tentokrát mne zcela nadchla střední část , období, kdy se Robert zotavuje v Brémách z hrůz války a sovětského zajetí, a pomalu se noří do balastu vlastních pošetilých představ, ústících k jeho zasnoubení a následným nečekaným "vyhoštěním" do Francie.
Opět jsem v sobě objevil mnohé z "mladého pana Mohwinkela", opět, s neutuchající radostí, četl každou další kapitolu. V příběhu není žádné hluché ani slepé místo!
Osudovou se však kniha nestane jen tak, ze své podstaty, ale z kategorií, které z osudovosti vyplývají. Překladatelem knihy z němčiny je Tomáš Dimter, muž, který mne uvedl do tajů filosofie, byl prvním, kdo mi vyprávěl o Platónových dialozích, on zasel povědomí o nedosažitelnosti moderní filosofie; což, jak se s odstupem let ukázalo, byla pouze líná myšlenka pubertálního rozumu.
Děsivé je, že tato zvrácená představa, a je to i jedno z témat velebené knihy, u mne přetrvala takřka celá desetiletí!
Naštěstí existuje v životě Institut nápravy zakořeněných hloupostí, takže pokud člověk neustrne ve své pošetilosti, nezahořkne, může si s radostí poklepat na čelo a sám sobě se s plna hrdla vysmát. Je to nejen velmi ozdravné, ale i velmi poučné.
Dny prozářené sluncem četby této knihy opět skončili, pohladil jsem ji po hřbetě a zasunul do knihovny, hned vedle prvního svazku Hesseho Souborného díla, jenž, shodou okolností, obsahuje Hermannův první a průlomový román, mého milovaného Petra Camenzinda....