Válečníci vycházejícího slunce: Historie japonského válečnictví přehled

29.07.2015

Tahle kniha mimo jiné potvrzuje, že každý národ a vůbec každé lidské společenství se za jistých okolností stává snadno manipulovatelným. Autor, psycholog z univerzity v Berkeley, si vytkl za cíl vysvětlit nelidské chování japonských vojáků za druhé světové války. K tomu ovšem bylo třeba popsat, jakým způsobem Japonsko, čtvrt tisíciletí dobrovolně izolované od okolního světa, vstoupilo v polovině devatenáctého století do mezinárodního společenství. Japonci k tomu byli v podstatě přinuceni násilím pod hrozbou děl, která admirál Perry namířil na Tokio. Japonci se novému prostředí a novým okolnostem přizpůsobili neuvěřitelně rychle. Jenže když zjistili, že principy, které do nich představitelé západního světa hustili horem dolem, platí jen někdy a jen pro někoho, a když na Japonsko dopadla hospodářská krize, celkem snadno se dostali k moci zastánci starodávných válečnických zásad, podle nichž je slabost nepřípustná, jakákoliv velkomyslnost vůči nepříteli je zradou a smrt je nejvyšším cílem bojovníka. Tohle bylo ovšem myšlení z dob před Tokugawským šógunátem, který učinil konec staletím vražedné vnitřní války a spousta Japonců si to jistě uvědomovala. Ale stejně jako jejich němečtí spojenci se nechali omámit blábolem o velikosti a nepřemožitelnosti národa. A tak poslouchali, bojovali, vraždili, - a umírali. Je dobře, že pan Edgerton tuto knihu napsal, protože záplava amerických děl o válce v Pacifiku (týká se to literatury faktu i fikce) překypuje typickým americkým vlastenčením a patosem, který Evropanům připadá směšný, ale americké publikum ho baští i s navijákem.