Utrpení a štěstí křesťana přehled

Mauriacovy tři eseje jsou provázané, ač vlastně hned v předmluvě autor koriguje zpětně své vlastní vnímání eseje prvního, který nese značné prvky jansenismu. Oproti tomu kontrastují eseje následující. Nemohu napsat, že bych Mauriacovo myšlení plně pochopil, proto se mi i těžko hodnotí celkový dojem z četby. Co zůstává, jsou ale určitě zajímavé pasáže, např. srovnání světa sekulárního humanisty XX. století a světa křesťana.

„Křesťan pluje proti proudu, překonává ohnivé řeky: žádostivost těla, pýchu života. Humanista se vyčerpává snahou, aby do nich nevplul příliš rychle, aby zastavil své poddávání se proudu. Chce si dokázat, že je pánem své plavby. Křesťan však věří, že nestojí na svém můstku sám. Jeho tvrdošíjnost při překonávání těchto řek je proniknuta silou, jež přichází odjinud. A dokonce i tehdy, cítí-li se sám, dříme kdosi na zádi, koho probudí jeden jediný výkřik.“ (s. 71)

Nejlépe můj vlastní dojem shrnul prozíravě v závěru doslovu Pavel Švanda. Je to prostě text, který je dobré mít v knihovně, proto aby se čtenář k němu mohl někdy vrátit možná o něco moudřejší.

„Všechny tři eseje jsou částí deníku shrnujícího mimo jiné i intimní výpověď. Čtenář je brán za svědka ne zcela jasného osobního dramatu, jeho věcná podstata je známa jen mluvčímu a Bohu. Nám má zůstat ne tak utajena, jako zastřena přirozeně rozvrženými stíny. Umělec, který měl živý smysl pro tajné obsahy lidských životů, se nám svěřil jen do jisté míry. Dokonalou důvěrnost s kýmkoliv jiným než s Bohem zcela jasně odmítl. K významné filozofické otázce naší doby podotkl dosti suše: „Svoboda v bahně neexistuje.““ (s. 92, Pavel Švanda)