Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém přehled

03.09.2023

Za minulého režimu, píše prof. Petr Charvát, "každý opravdový student historie" tajně četl Pekaře. Nejspíš v sešitkových vydáních z první republiky, sehnaných po antikvariátech, a se vzrušujícím pocitem, že podniká cosi dobrodružného.
Ale ono je jeho čtení vzrušující i teď, když se patrně největší osobnost české historiografie (vedle Palackého) vrátila na seznam povinné četby. Svrchované mistrovství v určité vědě, spojené s povšechnou lidskou velikostí, asi nemůže člověka nechat chladným. Proto výprava do nejvyššího patra historiografie zůstává intelektuálním dobrodružstvím, kterému nemůže nic ubrat ani idiotský koncept "povinné" literatury.

Touto polemickou statí Pekař zasahuje do sporu o historicitu a svatost Jana z Pomuku, který rozdmychalo antiklerikální prostředí první republiky a který měl přirozeně primárně politický obsah. Do ideologické mely, provázené ničením soch a jiných památek, autor vstupuje jako vědec. Uvádí na pravou míru účelové deformace, vnáší do debaty humánnost, otevřenost a štiplavý, ale ne laciný humor. Ohrazuje se proti tomu, aby režim dělal z určitých historických oblastí "chráněné krajiny", jejichž obraz nemůže změnit ani výzkum (např. stereotyp pobělohorských Čech coby doby "úpění"). Brání se i redukci historických postav na "svědky" politických stran (např. Jan Hus jako maskot novodobého českého šovinismu, paradoxně často spojeného s antiklerikalismem).

Ač katolík, trvá na oddělení náboženství od vědy. Hájí tedy historickou pravdu, respektive současný stav poznání, "padni komu padni". Ani pobělohorskou epochu, na rozdíl od mnoha našich současných barokistů, nevnímá vysloveně kladně. Přijde mi výmluvná následující drobnost:
Na moralizující výhradu J. Herbena a ostatních odpůrců nepomucenského kultu, že sv. Jan z Pomuka poskytoval půjčky, Pekař odpovídá vysvětlením, že tyto bezúročné půjčky byly u středověkého kléru zvykem a že je nabízel rovněž (režimem velebený) Jan Hus. Poznámka o Husovi ovšem padla za oběť cenzuře. Na tom je vidět, jak obtížný byl Pekařův zápas o neideologickou vědu v podmínkách první republiky. A také na "argumentu" oponentů, že se Pekař svým názorem, horribile dictu, odklání od kurzu národnědemokratické strany a ministerstva kultury.

Záležitost s Janem Nepomuckým pro mě byla spíš opakováním, ale zaujala mě Pekařova myšlenka, že v českých zemích nejhlouběji zakořenily epochy citové a mystické: gotika, baroko, romantismus (tedy stejně jako v Německu).