Syndrom Loutky přehled

10.10.2021

Druhá kniha od autorky (Bílá holubice...) a stejná zkušenost - výborné popisy s tajemným pozadím komplikovaného příběhu, nad nímž se zvedá mlha jen místy, občas a neochotně, a tedy za dlouho.
Popisy míst jsou brilantní, jako byste tam byli - dnes i v minulosti (tady mne v případě Prahy trochu zaskočilo, proč by si někdo, kdo město zná a dojede z letiště autobusem na Dejvickou, bral tam taxíka, aby dojel do Valdštejnské, na metru Malostranská, tedy pohodlně dvě stanice metrem, no nic, proti gustu; a také, že se platilo eurem, i s účtenkou - že by turisti na Kampě měli takové "privilegium"?).
Zde ohromuje především starobylý Lvov či kupecká Samara, ostrov Sachalin, okrajově "maskulinní" Petrohrad a samozřejmě Izrael. Stejně detailní jsou popisy loutek a vhledy do tohoto umění všech stylů (a teprve teď jsem si všimla původního titulu, Petruška, jak víceznačně pasuje!). A zejména jsou obratné popisy osob a jejich psychického rozpoložení (včetně syndromů a chorob), prokládané vyprávěními jejich, o nich či o komkoli jiném. Jenže ve výsledku se toho na mě jako čtenáře neúprosně stále valí všeho moc, ani chvilka vydechnutí, spíš nutnost stále víc se koncentrovat kdy, kde, kdo, co a proč, a jak to celé souvisí v celé košaté rozehrané partii.
Autorka trochu moc tlačí na pilu: psaní jí jde od ruky, ale někdy je prostě méně více. Přes pečlivé a soustředěné (a na můj vkus dlouhé a pomalé) čtení se mi stejně nepodařilo poskládat všechny střípky informací, vyprávění, vzpomínek, dopisů a zápisků mnoha různých vypravěčů tak, abych měla jasno aspoň v zachycených rodinných vazbách a poměrech i dobách a místech, kdy se dotyční postupně nacházeli, setkávali, odcházeli a vraceli se, a umírali.
Atmosféra houstla každou stránkou, "antických" dramat jakoby přibývalo, mystika a pověry přispívaly ke vzniku ba bujení šílenství různých typů a rozměrů, až nakonec vlastně do menší či větší míry postihlo všechny hlavní aktéry. O vícero zdravotních tragédiích "syndromu šťastného dítěte" a s ním úzce souvisejících lidských neštěstích ani nemluvě.
Tohle není čtení ani náznakem oddychové, a už vůbec není vhodné pro citlivky, ostatně ani hloubavým neudělá zrovna moc dobře, a se stupňující se hrůzou směřující k otevřenému konci to rozhodně není ani pro někoho, kdo oblibuje uzavřené příběhy, nejlépe s happy-endem.
Bez úchvatných pasáží o loutkářství a navštívených místech by to byl pro mne nervydrásající až nechutně neúnosný psychothriller.

Pozn.: abych se oprostila od temné stránky extrémních vášní a psychického narušení, budu raději vzpomínat právě na loutky, loutkářské umění a profesi vůbec, které jsem za celý život nevěnovala pozornost, nikdy nevyhledávala a neocenila. Tady mi autorka předestřela úplně jiný pohled na vyjádření mnoha lidských hnutí právě prostřednictvím loutek, více či méně komplikovaných. A jaký um a umění je třeba u skutečně kvalitních loutkoherců, spíše loutkářů, tvořících jak loutky, tak jejich příběhy a vdechujících tomu neživému život.