Štyridsať dní Musa Daghu přehled

02.12.2023

Příběh udatného boje Arménů, kteří se v létě 1915 vzepřeli nucenému vysídlení (ve skutečnosti vyhlazení), jsem otevřel po vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu letos v září. Další z položek dlouhého seznamu arménských národních traumat, přičemž genocida během první světové války je tím největším. Hrdý národ, který již ve 4. století přijal křesťanství a obýval rozlehlé oblasti Kavkazu a východní Anatolie, se ocitl rozdělený mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, kterou od konce 19. století uchvacoval turecký nacionalismus. Turci sice tvořili sotva polovinu populace, chtěli mít říši sami pro sebe a zejména radikální Mladoturci si stále častěji kladli otázku, zda "národnostní menšiny nejsou zbytečným zdrojem neklidu a jestli by nebylo nejlepší, kdyby vůbec nebyly". Stačila drtivá porážka osmanských vojsk, záminka o zradě a Arméni "padli do rukou vlastního státu", který se vší efektivitou zorganizoval první genocidu v moderní historii s organizovanými deportacemi, pochody smrti, koncentračními tábory v mezopotámské poušti a půldruhým milionem mrtvých. Franz Werfel (původně pražský Žid) knihu napsal, aby svědectví přeživších "vyrval říši mrtvých". Jaký paradox, že kniha vyšla v roce 1933, kdy se nacisté chopili moci a v následujících letech mladoturecké vynálezy dovedli k mrazivé dokonalosti při "řešení židovské otázky".
To vše se ale ve Werfelově románu (bohužel) objevuje spíše okrajově, neboť jeho valná část se věnuje osudu několika tisíc Arménů z vesnic u Antiochie, kteří odmítli odejít jako ovce na porážku a rozhodli se genocidě čelit se zbraní v ruce a opevnili se na hoře Musa Dagh (příběh má historický základ a i proto byla kniha oblíbená třeba mezi obránci varšavského ghetta). Kromě statečnosti a hrdosti je to i příběh o lidské zabedněnosti, závisti, pověrčivosti a hašteřivosti, které dovedou zachvátit jakoukoliv skupinu lidí bez ohledu na to, v jakém se nachází nebezpečí. Venkovské a tradicionalistické prostředí s přirozenými autoritami kněží a několika málo vzdělanců se sráží s pařížským světem Gabriela a Julietty, kteří z něj vyrazili na výpravu za rodinnými kořeny, jež se však ukázala být smrtící pastí. Ústředním tématem je upřednostnění přežití skupiny před osudy jednotlivců, čemuž Gabriel obětuje vše, rozkročen mezi svou rodinu a svůj národ, uchvácený vojevůdcovstvím a zanedbávající strádající manželku a zvlčilého syna. Takových silných postav tam ale není mnoho (přeživší rodina pastora ze Zeitunu nebo dezertér Sargis Kilikjan, odkojený nenávistí k Turkům a vyhořelý celoživotním strádáním), většina jich jen figurky za hranicí karikatury, jejichž osudy (mnohdy rozepsané na mnoho stran) mi byly vlastně lhostejné. Všechno to střílení a hašteření na Mojžíšově hoře na hutných 750 stran úplně nevydá, kniha ale hlavně díky několika silným pasážím o dějinných událostech (např. rozhovor německého duchovního s Enverem Pašou nebo svědectví z tábora Dajr az-Zaur, jakési arménské Osvětimi) stojí za přečtení. (8/10)

11.07.2023

Podepisuji každé jedno slovo, které pode mnou napsal Eldar80 - naprosto výstižně popisuje mé pocity z knihy a myšlenky, které jsem při jejím čtení měl, takže si na něho dovolím plně odkázat.

Nebylo to to, co jsem čekal, přesto kniha stála za přečtení (za vydatné dopomoci googlu, abych se zorientoval v místopise a politickém systému Osmanské říše té doby), ačkoli absentující vysvětlující doslov jsem vnímal jako velký nedostatek. A opravdu - ten dojem, že jediná smysluplně napsaná postava v knize je Gabriel Bagratjan, to bylo trochu k pláči. Ostatní postavy byly buď naprosté karikatury, nebo totální exoti s neexistující morálkou.

Ještě mi to nedá Eldara80 nedoplnit tím, nad čím jsem si mohl jen smutně povzdechnout, a to některými pasážemi z rozhovoru Johannese Lepsia s Enverem Pašou. Lepsius v nich uvádí, že takových zvěrstvech na lidech, jakých se dopouštějí Turci na Arménech, se snad ani civilizovaný člověk dopustit nemůže. Nevím, jak přesně Werfel tuto skutečnou postavu citoval, ale kdyby věděl, čeho se jeho vlastní národ dopustí v mnohem větším měřítku o pouhých sedm let později... asi by se nestačil divit. Za všechny tato pasáž:
"Kdyby lidé, kteří vládnou mému národu, volá velmi hlasitě, postupovali nespravedlivě, nezákonně, nelidsky (již měl na jazyku nekřesťansky) proti svým rodákům jiného kmene či jiného smýšlení, odřekl bych se v tu chvíli Německa a šel bych do Ameriky!"