Praha–Vinohrady, Čáslavská 15 přehled

17.02.2022

Autorka sděluje a hodnotí své vzpomínky v některých partiích knihy dost jednostranně, čímž kniha poněkud ztrácí na své přesvědčivosti, ale budiž, jde o její subjektivní vzpomínky. Nicméně pro zájemce o stále rozporuplné téma vztahu mezi Čechy a Němci je dobré přečíst si i tuto knihu pro další doplnění svého názoru.

08.07.2021

Vzpomínky pražské Němky, v roce 1945 v pouhých sedmi letech vyhnané z bytu na Vinohradech, oddělené od matky, posléze internované za neutěšených podmínek v táboře na Hagiboru a po krátkém intermezzu u českých příbuzných odsunuté s maminkou do tehdejší západní německé zóny.
Nejvíc mě na tom chytl právě ten pohled z druhé strany, nejen na rok 1945 a následující trable, ale i na české dějiny, a nakonec i pohled na Prahu v letech osmdesátých a v závěru v r. 2001. Pohled plný vzpomínek na rodné město a město dětství, smíchaných s krutými zážitky z let poválečných.
Pohled, který se nám nemusí líbit, pohled, při kterém se možná budeme ošívat, pohled, se kterým budeme možná polemizovat, ale jsou to výsostně osobní vzpomínky, které mohou být možná i trochu zkreslené nebo ovlivněné uplynulým časem, ale přesto je to autentické, ryze subjektivní vzpomínání, které nakonec chytne za srdce. Protože příběh pro mě nakonec vyzní hodně smutně, toho zlého a nepochopitelného se malé nevinné holčičce stalo opravdu hodně a jako symbol lidské zloby a nespravedlnosti může být třeba milovaná panenka, kterou při vyhnání z bytu vyrvali malé holčičce z ruky a nedovolili si ji vzít s sebou…
Co třeba mě překvapilo a nikdy jsem tak neuvažovala, že autorka se spolu s maminkou považovala za pražskou Němku, pro kterou byla Praha skutečným domovem a která se v Německu po vysídlení cítila jako cizinka, mluvila i odlišnou němčinou a jen velmi těžko se sžívala s německým prostředím. Snad i proto se pak mohla bez problémů vdát do Itálie a prožít zde celý život, Německo nebylo její vlastí a domovem.
Vzpomínky jsou hodně neučesané a neuspořádané, občas přeskakující z tématu na téma, autorka není spisovatelka, a tak nečekejte nějaké literárně strhující čtení, je to spíš pokus o vyrovnání se s traumaty z dětství a taky usmíření se s rodným městem.
Takže tak tři plus, ale koho tohle neobvyklé téma, možná pro našince i trochu kontroverzní, zajímá, hodně doporučuju.

Dům č. 15 v Čáslavské ulici na Vinohradech je jen pár bloků od mého pracoviště, možná i proto na mě to čtení dost zapůsobilo. Skutečný dům, před kterým jsem chvilku postála, skutečný příběh… A kolik takových smutných příběhů za války i po ní na obou stranách bylo…
A do nekonečna se můžeme dohadovat, co bylo spravedlivé a co ne…