Mozaika Parsifal přehled

10.02.2020

Mozaika Parsifal - to je Ludlum ve své klasické podobě. Vládní agenti, zahraniční rozvědky, tajné operace, utajované pravdy, honičky, vraždy a konečně zrada na těch nejvyšších místech - nic nechybí. Jak je u Ludluma zvykem, svět je mu skoro malý - je libo Amsterdam, Paříž, Prahu, Madrid, Řím, New York, Washington, Barcelonu nebo francouzské pohraničí? Michael Havelock jde po stopách zrady a v patách má profesionální zabijáky. Akce střídá akci, přesto se nemohu zbavit pocitu, že si Ludlum tentokrát ukrojil přece jen příliš velké sousto. Na prostoru 650 stran mu prostě čas od času dochází dech a začne se plácat v politických debatách, které nikam nevedou. Dokud doprovázíme Michaela Havelocka je to jízda s plynem na podlaze a větrem v zádech, jakmile se ale začne bádat a spekulovat o Parsifalovi, řadíme nižší rychlostí stupeň a noha sklouzává z rychlostního pedálu, jako by tam ani nepatřila. Celé té americko-ruské přetahované chybí drive Havelockova hledání ztracené lásky a pravdy. Naštěstí zásahy speciálně vycvičeného agenta do děje přicházejí vždy v pravou chvíli, takže nuda nehrozí a zatajený dech několik kapitol vydrží. Možná ubrat na spletitosti celé té špionážní osy, zkrátit a pročistit… a byla by to kniha jako řemen.

S nadsázkou řečeno Robert Ludlum je takový Karel May špionážního románu. Charaktery v příbězích zbytečně nekomplikuje, postavy jsou buď kladné, nebo záporné. A hotovo. To je samozřejmě lehká ironie, tak jednoduché to s nimi není. A pokud ano, pak v jiných knihách, mezi které Mozaika Parsifal nepatří. Například z na první pohled jednoznačně záporného hrdiny se tady v druhé části knihy vyklube klaďas. To ale již prozrazuji příliš.

Ludlum hodně pracuje s faktorem náhody, hlavnímu hrdinovi při jeho pátrání všechno tak nějak vychází, a když náhodou ne, velmi rychle najde řešení. Podaří se mu tak vyřešit prakticky sebevíc komplikovanější a zdánlivě neřešitelnou situaci. To ale autorovi nemůžeme mít za zlé.