Krev na paletě přehled

12.03.2021

George Orwell kdysi v eseji o umělecké tvorbě Henry Millera přirovnal pozici umělce posedlého svou tvorbou k postavení proroka Jonáše uvnitř velryby. Ať už je situace světa okolo jakkoli turbulentní, k němu doléhá maximálně jako velmi nepatrná ozvěna. Podle Millera taková situace není nutně „útrobním vězením“, naopak umělci umožní zaujmout pozici lhostejnosti k politickým a společenským okolnostem – a soustředit se plně na to, co ve skutečnosti považuje za to jediné důležité, na svoje dílo. Orwell, přestože byl sám bytostně politický tvor, to chválí jako způsob, jak psát pravdivě bez vlivu ideologických hledisek. A Caravaggio? No, ten na mě působí dojmem, že je velmi dobrým příkladem takto fungujícího umělce. Dejte mu dost peněz, svobodu a obdiv – a bude pro Vás malovat obrazy, ať budete kdokoli.

Právě nesourodost příběhu umělce a příběhu dějin byla příčinou, proč jsem měl pocit, že vlastně čtu dva různé romány. Oba mě zaujaly, určitě, ale ani jeden z nich zcela nenadchl.
Na částech, které přibližovaly velké evropské dějiny, jsem obdivoval zejména pečlivost, se kterou se Miloš Kočka věnoval jednotlivým událostem a postavám, a také literární obratnost, se kterou mi je před očima oživoval. Jen mi toho občas přišlo až hodně. Kapitoly o hudebníku Palestrinovi, dobytí Ferrary, nebo poprava Francesca Cenciho byly jistě zajímavé, ale posouvaly děj někam? Nebyly to spíš jen historické zajímavosti, které by v knize stejně dobře mohly nebýt?
Na stránkách, kde byl centrem pozornosti Caravaggio, mi chyběl hlavně jeho propracovanější psychologický portrét, jenže Kočka nepátrá v hloubkách. V čem spočívá příčina umělcova trvalého vzteku? Co vězí za jeho chorobnou touhou po uznání? Měla unikátní zobrazení biblických témat zdroj v jeho nějaké specifické spiritualitě? Nebo obrazy vnímal čistě esteticky? Zajímavé otázky, bohužel bez odpovědí.

Hlavním důvodem, proč jsem četl Krev na paletě s rozzářeným pohledem tak bylo Caravaggiovo umění samo o sobě. Caravaggio je totiž můj vůbec nejoblíbenější malíř, který mě už roky fascinuje, jak odhaluje nový svět ne tím, že by ukazoval něco nového, ale tím, že odhaluje to, co je nám důvěrně známé. Že dokáže uchopit posvátno a umístit ho sem na zem, nám divákům přímo na dosah. Proto jsem byl ochoten přimhouřit oči nad tím, že je v téhle knize zobrazen nejspíš o dost romantičtěji a jaksi stravitelněji, než jaký zřejmě doopravdy byl.
A tak jsem si při čtení hodně googloval a prohlížel jeho díla a trochu nostalgicky vzpomínal na doby, kdy se ještě dalo cestovat po Evropě a kdy jsem se mohl tam či onde nechat okouzlovat přímo před jeho plátny. Ach jo.