Fratelli tutti přehled

21.04.2021

„Máme v sobě určité zděděné obavy, které technický rozvoj nedokázal odstranit. Tyto obavy byly ve skutečnosti schopny se skrýt za novými technologiemi a tam zesílit. Také dnes se za starými městskými hradbami rozprostírá propast, území neznámého, pustina. Tomu, co odtud přijde, nelze důvěřovat, protože je to nepoznané, cizí, nepatří to do naší vesnice. Je to území ‚barbarů‘, před nimiž se musíme bránit za každou cenu. Proto stavíme nové hradby sebeobrany, svět vně nás přestává existovat a zbývá tu jen ‚můj‘ svět, takže na druhé lidi už nehledíme jako na nositele nezcizitelné důstojnosti, ale jsou to jen ‚oni‘. Objevuje se pokušení budovat kulturu hradeb, vztyčovat hradby, hradby v srdci, hradby na pevnině, abychom zabránili setkání s jinými kulturami, s jinými lidmi. A ti, kdo vztyčují hradby, kdo stavějí hradby, skončí jako otroci právě uprostřed těch hradeb, které postavili. Zůstávají bez obzorů, protože postrádají jinakost druhých.“

Číst si Fratelli tutti je pro mě jako splněný sen. Tak moc to ladí s tím, co bych si přál od představitelů církve poslouchat. Františkův důraz na to, že všichni lidé mají svoji lidskou důstojnost je nezměrně cenná. Ono to zní trochu jako banalita, jistě, všichni přece víme, že lidé jsou si rovni. Jenže reálně zde máme různé druhy lidí vyloučených ze společnosti, u kterých tato rovnost platí pouze teoreticky. A to si potřebujeme připomínat, i když nám to nemusí být příjemné slyšet.
Svatý otec v této encyklice není zdaleka takový ten miloučký pán, který se na každého usmívá a pro každého má vlídné slovo. Tento zjednodušující mediální pohled zde narušuje František poměrně ostrou kritikou, která se netýká jen politických a ekonomických predátorů, ale míří na každého z nás, křesťanů, na náš vztah k sociální inkluzi nebo k chudým lidem z jiných kulturních okruhů.
František má pochopení pro rizika tohoto procesu i pro obavy mnoha lidí, které vedou k ostražitosti vůči případnému zavádění navrhovaných principů. Ale vyvážená jeho encyklika není, to ne, důraz je jasně na straně lidí, kteří jsou na periferii – v mnoha různých významech toho pojmu. Nedokážu to vidět jako Františkovu chybu, naopak, vnímám to jako jasné následování Krista, který přece také nehledal geometrický střed mezi skupinami obyvatel své doby, ale stavěl se jednoznačně na stranu „maličkých“.

Obávám se, že tato encyklika má poměrně velký potenciál rozdělovat. Dotýká se totiž témat, která jsou v této společnosti velmi citlivá: inkluze vyloučených, zpochybnění nedotknutelnosti soukromého majetku, no a pak samozřejmě útok na naši kulturu začleňováním migrantů do našeho světa. Katoličtí křesťané jsou v hodnocení těchto aspektů našeho života podobně nejednotní jako všichni ostatní, pochopitelně. Přemýšlel jsem nad tím relativně intenzivně už při čtení encykliky, a teď mi to potvrzuje komentář uživatele alweryon. Právě za alweryonův komentář jsem moc vděčný, protože mi – z pozice člověka, který zjevně vidí globální hrozby jinde než já – pomáhá vidět věci z takového úhlu pohledu, který mi není vlastní. To je strašně důležité a užitečné.
Myslím tedy, že je žádoucí číst encykliku jako osobní dopis Svatého otce každému katolickému křesťanovi (a vlastně každému občanovi světa), nikoli jako zbraň, kterou bychom měli, my liberální katolíci, používat v názorových střetech s konzervativní částí naší církve. (ve smyslu: vidíte, i papež nám dává za pravdu, tak se smiřte s tím, že vašim časům odzvonilo, zpátečníci!). Kdybychom si veškerou naši vstřícnost k jinakosti rezervovali pro odlišné přicházející z daleka, a neměli pochopení pro odlišné vedle nás, to bychom dobrému úmyslu této encykliky neposloužili dobře.
Naštěstí je tady František s univerzálním receptem pro vytváření blízkosti. Tím je laskavost ve vztahu k bližním.

„Laskavost nás osvobozuje od krutosti, která někdy nakazí lidské vztahy, od úzkosti, která nám brání myslet na druhé, od zběsilé hektické činnosti, která zapomíná na to, že druzí mají také právo být šťastní. Dnes často nenacházíme čas ani energii na to, abychom se zastavili a byli k druhým laskaví, abychom řekli ‚promiň‘, ‚odpusť‘, ‚děkuji‘. Ale občas se jako zázrakem objeví laskavý člověk, který je ochoten odložit své obavy a starosti stranou a projevit zájem, obdarovat úsměvem, říct povzbudivé slovo, naslouchat uprostřed všeobecné lhostejnosti. Jestliže se o to snažíme v každodenním životě, jsme schopni utvářet zdravý společný život, ve kterém lze překonávat nepochopení a předcházet sporům. Prokazování laskavostí není nějaká bezvýznamná drobnost ani nějaký povrchní projev šosáctví. Jelikož laskavost předpokládá uznání a úctu k druhým, pak – stává-li se kulturou ve společnosti – proměňuje do hloubky životní styl, společenské vztahy i způsob, jakým se vede diskuse o idejích a jak se vzájemně konfrontují. Laskavost usnadňuje hledání konsenzu a otevírá nové cesty tam, kde zatrpklost boří všechny mosty.“