Chudá žena přehled
Léon Bloy
Silně křesťansky laděný román o smutném osudu dívky z pařížské spodiny konce 19. století, která skrze své neštěstí dozrává k pokornému smíření.
Literatura světová Romány Duchovní literatura
Vydáno: 1908 , Josef FlorianOriginální název:
La femme pauvre , 1897
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Chudá žena. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (6)
Knihu čtu už podruhé, rozhodovala jsem se teď, jestli si ji nechám. Vlastně mi přijde, že jsou to knihy dvě, každá jiným způsobem o - slovy autora - "pekelném údělu obstát bez kančího rypáku v této společnosti bez Boha". Je tu titulní příběh "chudé ženy", úpěnlivý a do sebe zahleděný text, jako snění smutného dítěte. Ale do Klotyldina prostoru se roztahuje autor a bere si slovo sám či v postavách. Tento druhý příběh je příběhem "Božích vojevůdců", kteří se vrhají do bitev, aniž by zkoumali, v jakém rozsahu jsou k tomu skutečně pověřeni. Überhnus Bloyova příběhového světa je nezbytný k ospravedlnění jeho/jejich role - aby už nebylo třeba ptát se Ježíše "Kdo je můj bližní?". To jen Klotylda dovede vidět hřích jako neštěstí, Klotylda říká nahlas, že před Bohem bude potřeba vzdát se i těch roliček, jimiž zkoušíme podpírat svou sebehodnotu. Smím-li si pomoci jazykovou hříčkou, pak Klotyldina chudoba kontrastuje nejen s klasicky ztučnělým srdcem "bohatců", ale i s jemnou vnitřní soběstačností Božích "bohatýrů".
V překrásných "Velkých přátelstvích", která zmiňuje v komentáři Balumba, Raissa Maritainová s láskou, ale jasně mluví o obdarováních i démonech svého přítele. Přesto se mi "Chudá žena" ani s touto přípravou nečetla snadno. Směs ryzího smyslu pro absolutno a nejobyčejnější lidské rigidity. Hněv a smutek nad hříchem pomíchaný se sebelítostí, s požitkem z agresivity a opovržení vůči lidem. Propletenost ideálů se zlozvyky, poklad v hliněné nádobě. Copak hlína, tou jsme všichni, ale svou hlínu si nepřipouštět... ostatně přesně tím lze na mnoho způsobů zkompromitovat i postoj opačný, mírumilovnou toleranci.
Moje myšlenka z četby by tedy mohla znít: není na světě jenom jedno zlo, jenom jeden hřích, od kterého bychom mohli měřit svou vzdálenost a své duchovní bezpečí. K dobrému životu nestačí "nebýt jako oni".
Naprosto uzlovým a nesmírně mrazivým bodem se mi zdá být okamžik Leopoldovy modlitby. V nevyjasněném území mezi vírou a magií, mezi touhou usvědčit zlo a pomstou. To pravé bojiště: ne v utkávání se s hlupáky světa, ale v tichu srdce, kde se rozhoduje, čí šeptaná slova bude opakovat a kdo jeho modlitbu uslyší.
Tato kniha je jakousi alegorií dobra a zla. Bloy byl rozervanec, konvertita, po celý život neuznávaný spisovatel žijící v bídě. Ale také mystik s hlubokou, velmi citlivou duší. Já jsem knihu vnímala jako výkřik duše drásané špínou a zlem kolem, jakési vykřičení bolesti a touhy po kráse, čistotě a ryzosti v církvi, v lidech... Bloy neváhá použít velmi hrubé až naturalistické výrazy pro vyjádření svého zhnusení a odporu, ale jako protipól nabízí výstup do mystických výšek a chval na ctnost a čistotu duše. V knize se prolíná děj s úvahami, styl ale působí neobratně, jakoby se autor zajíkal svými myšlenkami a neuměl pro ně najít vhodné vyjádření. Přece však svými knihami oslovoval: např. francouzský filozof Jacques Marritain a jeho žena Raissa se s ním díky této knize spřátelili a konvertovali ke katolické církvi a Léon Bloy jim byl za kmotra. Pro bližší seznámení s Bloyem bych proto doporučila knihu od Raissy Maritainové, Velká přátelství. Moc krásná kniha.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Chudá žena v seznamech
v Přečtených | 22x |
ve Čtenářské výzvě | 3x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 21x |
v Chystám se číst | 19x |
v Chci si koupit | 2x |
Štítky knihy
křesťanství smrt 19. století víra Paříž chudoba, bída náboženská konverze
Autorovy další knížky
2005 | Chudá žena |
2007 | Léon Bloy: stránky z díla |
1993 | V temnotách |
1918 | Duše Napoleonova |
1913 | Zoufalec |
Přestože je kniha poměrně tenká a příběh dějově jednoduchý, autorův styl psaní z ní činí těžký kousek na čtení. Jednak přetéká přirovnáními k bahnu, žumpě, výkalům a všemu špatnému, jednak je proložen latinskými citáty a moudry jako v kazatelně.
Diskuzi umělců pařížské bohémy na večírku přes několik kapitol uprostřed knihy jsem povětšinou nepobrala stejně jako hlavní hrdinka, jediná světice procházející tím pozemským hnusem díky bezmezné lásce ke Kristu. Tohoto fanatického katolického autora již nikdy více.