magdalena8664 přečtené 1

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

Ani jednou jsem u knihy neměla nutkání ji odložit - a to je u mně hodně co říkat! Příběh fungoval skvěle a paralelní světy Jany a mladší Jany fungovaly parádně. Stejně jako pikantní sbližování se Viktora s Janou. Nedošlo mi, že on bude tím princem příběhu, a tak jsem si ho od prvního popisu představila jako Hagrida z HP, čímž jsem si to po romantické stránce celkem zkazila. (Spoilery !!!) Jinak miluju postavu Kristýna a její tatík, i když nevím, jakou roli přesně sehráli v celém příběhu. Ani Nouzák nebyl k zahození, škoda, že jsem se nedozvěděla, jestli s ním fakt šla na ten oběd. On ten konec byl vůbec takovej nijakej. Čekala jsem pořádný zabroušení do tý čistý japonský kultury, nějakej kontrast s tím nezáživným vysedáváním v kabinetu japanologie, ve kterém se odehrává polovina děje. Místo toho jsem se dočkala dvou opravářů oken v domově důchodců a uřvané báby pod kořenem, ale ten dáreček v utěrce byl fakt milej. Proč si zrovna Janu spletla s Kiyoko? Nebo si tam plete každého? Rozhodně mi v příběhu něco zásadního uniklo. V poslední větě jsem si myslela, že Jana zmizela a byla jsem do čtení tak zabraná, že jsem si nevšimla, že už jsem na konci. Nikdy mi slovo "doslov" nezpůsobilo větší heartattack než tady. Nebo snad... Doopravdy zmizela? Je to ale jen malý výčet toho, co se mi nelíbilo a převažují lepší pocity z knihy. Hlavní hrdinka je sympatická, ale hlavně působí reálně. Konečně nějaký protagonista, který nekoná jen dobro, nemá mužné svaly a zlaté lokny a má normální minulost bez šikany nebo vyvražděné rodiny. A to samé platí i o Viktorovi! I ten obrázek Hagrida jsem nakonec překousla. :)... celý text