Kvíteček jarn přečtené 1

Noc, kdy jsem měla zemřít 2011, Veronika Černucká

Píšu to do komentáře, protože to je o knížce. A nejsem ani z Moby, ani učitelka ani studentka:-))) O knížce jsme se bavily s kamarádkou a každá máme jiný názor. Je tam devatenáct povídek a vesměs jsme se shodly na těch, které jsou pro nás nejhezčí. Mně se líbil autorčin styl, je čtivý a není tam podle mého názoru ani o větu míň ani o větu víc. No, ale kamarádce se tohle zrovna nelíbí. Ona se chtěla do povídek víc ponořit a číst je déle. Povídky jí připadají spíš jako scénář - dialogy a jen letmé vykreslení postav, jejich charakterů a prostředí. Další věc je, že se to odehrává v anglosaských zemích, kde je porota a trest smrti. Mně osobně se to líbí a je mi šumák, jestli to tam takhle opravdu vypadá a funguje. Kamarádka má radši české detektivky s českými jmény a místy. Obě jsme se shodly, že stylisticky je to perfektní a že tam jsou nečekané pointy. Kamarádka ale řekla, že jí to připadá jako narychlo spíchnuté - sotva se začetla, povídka končila. já osobně usínám při podrobných popisech, ale ona má ráda realistické detaily. První povídku jsme pochopily. V poslední větě je řečeno vše. Ale fakt je, že se u toho musí přemýšlet. Někdy mě napadlo řešení, někdy ne. Kamarádka na tom byla podobně. Přišlo mi, že každá povídka je psaná jiným stylem. Zato kamarádka řekla, že další knížku od téhle autorky by poznala, protože píše originálně. Mně se líbily povídky, které v ich-formě vypráví muži. Humorné jsou Proč mám vždycky pech? a Dům u tří stařen. Kamarádku docela dojala poslední povídka Jdi za svou hvězdou. Stylisticky je podle nás na výši Příliš mnoho dědiců - vypráví to starý spisovatel, který vzpomíná na vraždění v rodině jeho zaměstnavatele. V jedné povídce mě dojal příběh ženy, ale pak jsem zjistila, že je to chůladnokrevná vražedkyně. Moje kamarádka naopak podezírala ženu v jiné povídce, ale nakonec se ukázalo, že se přiznala k vraždě, aby zachránila manžela (ten byl mimochodem nevinný, což ona nevěděla). Dojemný je Příběh z mého života - žena přijde o syny a trvá jí desítky let, než pomstí jejich vraždu. Na první pohled se tam nedá nic vymyslet, ale pointa tam je - čtenář ví, že jeden ze tří mužů je vrah a autorka vám vsugeruje, že je to jen jedna možná osoba. No, pak zjistíte, že je to úplně jinak. Kamarádka řekla, že na té knížce je vidět, že autorka chce psát jako Agáta Christie, proto tak píše. Pro ni to byla pomluva, mně to naopak připadá jako lichotka. Protože jen málo autorů dokáže psát jako Agáta:-))) Drastické povídky jsou Zvířata neznají soucit a Smrt je spravedlivá. Pokud se budete bát )a já se občas bála), tak to není vnějšími okolnostmi, ale zrůdnostmi, které jsou schopni spáchat nejbližší lidé - sourozenci se vraždí mezi sebou atd. Můj názor je, že tahle knížka je nadprůměrná. A je mi úplně jedno, jaké má autorka povolání, jaká je obálka i kolik Moba vydala výtisků:-)))) Kdo má rád detektivky, bude pravděpodobně spokojený. Minimálně proto, že může s knížkou soupeřit o to, zda logicky odhalí vraha:-))) Můžeme si tady hrát na intelektuály, ale fakt je, že tohle se běžným čtenářům bude nejspíš líbit. Ať se nám to líbí, nebo ne:-))) Upřímně říkám, že si další autorčinu knížku přečtu... celý text