Životní cyklus softwarových objektů / Životný cyklus softvérových objektov
Povídka od:
Ted Chiang
Z knihy:
Výdech
Co je to láska a kde se nám jí dostane? Proč je na světě zlo, bolest a ztráta? Jak se dá objevit důstojnost a tolerance? Kdo má nad kým moc a proč? Jak co nejlépe vyřešit konflikt?
Otázky, na které, chceme-li dát jakékoli umělé inteligenci větší zodpovědnost, budeme potřebovat dost dobré odpovědi, protože hrát si s pokrokem, obzvlášť pokud se týká kognitivních schopností a jejich rozvoje, posunovat ho mílovými kroky kupředu navzdory všem varováním, se nevyplácí, a to ani, nebo právě obzvlášť, ve virtuálním světě.
The Lifecycle of Software Objects
Rok vydání originálu: 2010
Komentáře (4)
Přidat komentář
(SPOILER)
80 stran je o tom, jak Ana, Derek a pár dalších investují veškerý čas a elán do virtuálního světa - vývoje a výcviku (výchovy) digientů - viruálních antropomorfních zvířátek s lidskými vlastnostmi, mimikou a řečí. Nejdřív na nich pracují jako zaměstnanci, pak jako majitelé-páníčci. Obětují jim postupně úplně všechno včetně osobního života (měli-li vůbec nějaký). 80 stran jsem chtěla odložit tohle gemblerské čtení o zoufalcích zcela mimo realitu - vždyť ti jejich digienti jsou proboha jenom jiné formy počítačové hry...! (Ale možná právě na to chtěl autor upozornit?)
Pak ale autor hodil na stůl téma, zda digientům umožnit dospět, umožnit jim sexualitu a nechat je učinit rozhodnutí, s kterými jejich páníčci nesouhlasí, nechat je jít svou cestou. To mi přišlo jako zajímavá metafora k dilematu rodičů dospívajících dětí a zbývajících 34 stran jsem vlastně se zájmem sledovala jejich vnitřní boj a poopravila si celkový pohled na tuto povídku-novelku. (Protože možná to autor myslel jako popíchnutí, do jakých absurdit může člověk ve virtuálním světě dospět.)
Nemyslím, že je to vyloženě holčičí téma, na mě dýchla atmosféra prvních online her a komunit kolem nich, střižená umělou inteligencí, jen s tím dovětkem, že umělé vědomí nemusí hned překopat celý svět od základů, pokud jeho hlavní priorita je se pomazlit a dát si šlofíčka.
Tato novela se mi hodně dostala pod kůži; Jaxe, Marka a Pola jsem si zamilovala a jen těžko se mi s nimi loučilo. I na tomto krátkém formátu se autorovi podařilo si plně získat mou pozornost a vtáhnout mě do svého světa a světa roztomilých digientů. Skutečně jsem se o ně bála a se zatajeným dechem čekala, kam se příběh vyvine.
Doporučuji. Možná je to trochu holčičí sci-fi, jako vzpomínka na hraní s panenkami, ale filozoficky jsou tu nastíněna závažnější témata. Věřím, že na tento příběh jen tak nezapomenu.
Jde o příběh o výtvorech, robotech?, softwarových objektech? s umělou inteligencí, které se dva lidé rozhodnou rozvíjet a vychovávat.
Avataři … virtuální svět … jistá vítězství namísto životních porážek!
Skoro by se dalo říct, ohrané téma, varování už bylo nesčetně, jenže … zatím to stále vypadá, že virtuální svět stále vítězí 1:0 nebo možná 2:1.
A ani v blízké budoucnosti nás nejspíš (jak se domnívá Ted Chiang) žádné změny v tomto směru nečekají, a pokud nějaké, tak nejspíš takové, že se nám, co jsme si varování vzali k srdci, líbit určitě nebudou…
„Jejich avataři se obejmou. „Co se děje?“ zeptá se Ana.
„Blue Gamma je zase ve hře,“ oznamuje Robyn.
„Sehnali jsme sponzory na další fázi vývoje a nabíráme lidi.“
„Teprve postupem času ti dochází, co to znamená … co to všechno znamená.“