Vzpomínka na mrtvé
Povídka od:
Veronika Černucká
Z knihy:
Noc, kdy jsem měla zemřít
O ženě, co se probudila z kómatu. Je v nemocnici a neví, kdo je. Všechno nasvědčuje tomu, že spáchala několik sadistických vražd. V nemocnici ji navštíví muž. Představí se jako její snoubenec a pak ji z nemocnice tajně odveze. Ona pořád neví, kdo je, ale věří mu každé slovo. Pointa je v poslední větě.
Komentáře (3)
Přidat komentář
Líbila se mi. připomíná to blázinec nikdo nic neví - něco je sen, něco vzpomínky a mezitím je někde pravda. Až na úplném konci zjistíte, že vás za nos vodili úplně všichni!!! Nic není takové, jaké se to zdá. Pokud při čtení narazíte na protimluv, nebo někdo hovoří stylem, který mu nesedí - odhalili jste stopu. Když budete přemýšlet, můžete to rozlousknout velice brzy. Když jen čtete a nepřemýšlíte, musíte počkat na konec.
První povídka v souboru. Žena se probudí a na nic si nevzpomíná. Jednou za ní přijde Tadeáš, kterého by měla znát z minulosti. Ptá se ho na mrtvé, které vídá ve snech a on jí nechce prozradit pravdu (nakonec se ukáže, že není pravda jako pravda). Ona na něj začne řvát, aby jí pravdu řekl:
Povdechl si. Uvědomil si, že prohrál. Chtěl mě chránit před všemi, ale neuchránil mě před sebou samou.
"Kdo jsi?"
Moje otázka ho zarazila. Nejspíš hledal nejvhodnější výraz a přitom se na mě smutně díval. Smutně a možná i trochu vyčítavě a zklamaně. Přál si, abych ho poznala. Bylo mi ho líto, vlastně nás obou.
"Měla jsi mě ráda."
Snad.
"Hodně?"
"Nejvíc. Říkala jsi to. Byl bych rád, kdybys to říkala zase."
Jak je nesmělý, ten můj Tadeáš. Začínala jsem věřit tomu, že jsem ho milovala.
"A koho jsem ještě měla ráda?"
"Bratra."
A pak to přišlo.
Střih.
A další střih.
Bolestivě mnou projela vzpomínka. Část mé minulosti se odkryla v celé své hrůze. Najednou jsem věděla. Ochromilo mě to a strašně, strašně to bolelo.
"Je mrtvý, že?"
Přikývl, ale ani nemusel. A nemusel už říkat ani nic dalšího, já to řekla za něj: "Zemřel v plynové komoře."
.............................................................
"A kdo jsem já?"
Mlčel a to ticho bylo hrozné.
Bohužel mě nenapadlo, že mlčení může být milosrdné a že jsou situace, kdy je ticho jediným řešením. Ještě se musím o životě hodně učit. Teď jsem se chovala jako svéhlavé dítě a naléhala na něj, aby mi odpověděl.
Chtěla jsem pravdu! Pravdu ... tomu se dnes hystericky směji. Co všechno jsem si mohla ušetřit, kdybych nebyla tak neodbytná!
Z ničeho nic se pousmál.
"Nejsi nikdo. Nežiješ."
Zbláznil se?
"Jsi mrtvá, protože tě popravili."
Vzpomínka na mrtvé působí zvláštním dojmem superchytré povídky, která se ve čtenáři snaží vyvolat úžas nad nečekaným vyvrcholením a pohodlný pocit, že v ní všechno do sebe zapadá. Místo toho působí poněkud nevyváženě a kostrbatě, ani pointa v poslední větě to nezachrání.