Úvod

Povídka od: Peter Buffett
Z knihy: Život je takový, jaký si ho uděláme

Tato kniha je o darech, kterých se nám dostává, a o darech,
které dáváme ostatním. O tom, co od života očekáváme
a o závazcích, o tom, jak nás formuje rodinné prostředí,
přátelé a známí. O životě v současné společnosti, která
nás nejen zahrnuje neskutečnými vymoženostmi, ale také
nám přidělává starosti – existenčního i jiného rázu – a při
hledání životního smyslu nás příliš často nechává napospas
bezradnosti a vnitřní prázdnotě.
Zkrátka a dobře, píši o hodnotách, rozumových i intuitivních,
které určují, jakým směrem se při krátkém pobytu
na Zemi vydáme. Píši o chování a postojích, které přispívají
ke kvalitnímu životu. Na rozdíl od ekonomické prosperity,
která tu jednou je a podruhé není, se tyto hodnoty nemění
a dávají nám něco, co si za peníze koupit nemůžeme
– úctu k sobě a klid v duši.
Dalším tématem této knihy je lidská identita – hlas srdce,
vlohy, váhání a rozhodování a také povahové zvláštnosti, jež
tvoří naši jedinečnou osobnost.
Hodnoty a lidská identita. Nedají se podle mě pochopit
jinak než jako dvě strany téže mince. Hodnotami se řídíme
při svém rozhodování, které zase určuje, kým jsme
a budeme. Život je takový, jaký si ho uděláme. Samotná myšlenka
je na první pohled triviální, ale jakmile se pustíme
do formování života podle svých představ, nejednou zabloudíme
v nepřehledném labyrintu. Naše pravé já je vystaveno
vnějším tlakům, například ze strany rodiny či
společnosti, a často jim podléhá. Důležitou roli, ať v dobrém
či zlém, zde hrají existenční starosti i prachobyčejná
náhoda.
Ale v poslední instanci jsme za svůj život odpovědní stejně
jenom my a nikdo jiný. Tato odpovědnost je strašným
břemenem, ale i úžasnou příležitostí. S touto odpovědností
stojí i padá všechno, o čem tady budu mluvit.
Co tedy se sebou uděláme? Jakou cestu si zvolíme z nesčetných
možností, které se nám denně nabízejí? Cestu
nejmenšího odporu, nebo takovou, od které si slibujeme
vnitřní uspokojení? Zalekneme se v mezilidských vztazích
důvěry, upřímnosti a tolerance, nebo se jim naopak otevřeme?
Čekáme od práce jenom obživu – dnes navíc s otazníkem
–, nebo realizaci svého potenciálu? Co uděláme pro
to, abychom si své vlohy zasloužili? Kdy pochopíme, že dáváním
můžeme sami sebe obohatit?
Odpovědi na tyto otázky můžeme najít na dně své duše.
V této knize se chci pouze ptát a nabídnout rámec k přemýšlení
a jak doufám, i k diskusi. Ale jakou mám kvalifikaci
k sepsání takové knihy? Upřímně řečeno, nijak zvláštní.
Filozofické ani sociologické vzdělání nemám, a že bych
chtěl dělat kariéru jako další guru přes osobní rozvoj, to
také ne. Mým jediným vysvědčením je vlastně jenom můj
život, který mě přinutil se dlouhodobě a usilovně těmito
otázkami zabývat.
Řízením osudu, otec tomu říká „výhra v loterii zrození“,
jsem se narodil v rodině, kde jsem byl zahrnován láskou
a péčí a kde jsem dostal poklad – citové zázemí. Třešničkou
na dortu, která se dostavila později jako netušené překvapení,
bylo bohatství a významné postavení naší rodiny. Díky
své píli, mravní integritě a rozvážnému rozhodování se můj
otec Warren Buffett vypracoval na jednoho z nejbohatších
a nejuznávanějších lidí na světě. Jako jeho syn jsem na něj
jaksepatří pyšný, ale dobře si uvědomuji, že na jeho úspěchu
nemám sebemenší podíl. Každý si svůj život musí řešit sám
a postavení rodičů na tom nic nemění.
Jak známo, v otázce dědictví zastává můj otec velmi nekompromisní
názory. Podle něj se člověku může šeredně
vymstít, když dostane něco zadarmo, místo aby si to vybojoval.
Dar, který mladému člověku spadne do klína, podrývá
ctižádost, vysává motivaci a připravuje ho o báječné dobrodružství,
jakým je hledání vlastní cesty. Otec na vlastní kůži
poznal, jaký to je nádherný pocit, když člověk na vlastní pěst
objeví, co ho baví a v čem může vyniknout. Proč by tedy měl
o požitek z životního boje připravovat své děti? Svěřenecký
fond? Něco takového nesmělo Buffettovic plémě ani napadnout!
V devatenácti letech dostal každý z nás kromě nevelkého
finančního obnosu jasně na srozuměnou, ať už s ničím
dalším nepočítá.
A že by se s tučným dědictvím počítalo v závěti? Kdepak.
V roce 2006 se můj otec rozhodl k filantropickému daru
bezprecedentního rozsahu, když Nadaci Billa a Melindy Gatesových
věnoval podstatnou část svého jmění ve výši 37 miliard
dolarů. Zároveň každému ze svých dětí založil miliardovou
nadaci a pověřil ho její správou.
Nejspíš to vypadá dost kuriózně. Dnes, jako padesátník,
mám obrovské možnosti i odpovědnost zároveň, protože
jsem správcem více než miliardy dolarů na charitativní účely.
A vedle toho jsem pořád, aspoň z mého hlediska, obyčejný
pracující člověk, skladatel a muzikant, jehož kvalita, jak
už to v muzikantské branži chodí, se posuzuje podle jeho
poslední skladby a jehož úspěch závisí na příštím kšeftu.
Tak to má ale být. Dělám, co mám rád, co jsem si vybral
a co bych ani za nic nevyměnil. Možná jsem po otci zdědil
nejen geny, ale i hodně z jeho filozofie.
Byl bych nerad, aby tady došlo k nedorozumění. Jsem si
moc dobře vědom, že jsem se narodil v nadstandardních
podmínkách. Finanční injekce, kterou jsem od otce do čátku své kariéry dostal, nebyla sice nijak ohromující, ale pořád to bylo víc, než dostane většina lidí. A byla naprosto
nezasloužená. Také mi, rovněž nezaslouženě, ze slavného
příjmení plynuly nejrůznější a často velmi obtížně postižitelné
výhody. Tyto vymoženosti v žádném případě nepopírám,
ale chtěl bych upozornit na to, že s nimi a se vším, co
přinášejí, celý život zápasím. Známé rčení „vytěžit i z mála
maximum“, jsem musel obrátit naruby a naučit se vytěžit
z maxima, co se dá.
Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává. Tento
známý citát z Lukášova evangelia byl v naší rodině ve velké
vážnosti. Rodiče nám dali jasně na srozuměnou, že nejcennější
dary nemají s penězi nic společného. K darům patřila
rodičovská láska, srdečné příbuzenské vztahy a ryzí přátelství.
K darům patřilo rovněž nadšení a povzbuzení učitelů
a dalších vzdělaných lidí, kteří měli radost z našeho pokroku.
Pak tu byly i méně uchopitelné dary jako talent, dovednost,
empatie a pracovitost. Těchto darů jsme si měli vážit
a snažit se je splácet.
Jenže jak? Jak splácet něco, čím jsme byli obdařeni víceméně
náhodně, aniž jsme o to žádali? A nejen splácet, ale
dále rozmnožovat tak, abychom překročili svou soukromou
sféru a přispěli ku prospěchu jiných lidí? Jak najít rovnováhu
mezi vlastními ambicemi a službou veřejnosti, osobními cíli
a obecným blahem? Jak se vyhnout tlakům, které nám brání
v naplnění osobních tužeb? Jak se dopracovat úspěchu podle
svých vlastních představ? Úspěchu, který vyplývá více
z vlastního obsahu práce než z toho, kolik dolarů a společenského
uznání se nám za ni dostane. Úspěchu, který není
závislý na vrtkavé módě a o který nás nemůže připravit hospodářská
krize.
Na základě vlastní intuice a zkušenosti se domnívám, že
se s těmito otázkami potýká velmi mnoho lidí. Patří k nim
jednak mladí, kteří touží jít vlastní cestou i za cenu rizika,
obětí a překážek, které taková neortodoxní cesta přináší.
Dále rodiče, kteří by chtěli dětem předat spolehlivé životní
hodnoty, aby jejich děti vyrostly se smyslem pro vděčnost
a dobrodružství a nepropadly domýšlivé pasivitě, která vychází
z přesvědčení, že mají na všechno nárok.
Nejenom tito lidé, ale i mnoho dalších, například učitelů,
zdravotníků, předních podnikatelů a umělců, si uvědomuje,
že žijí ve společnosti, která se vyznačuje neslýchaným bohatstvím,
ale i děsivou nerovností. Tito odpovědní lidé si
váží možností, kterých se jim dostalo, ale nejde jim jenom
o vlastní obživu, ale i o obecnou změnu k lepšímu. Touto
knihou bych rád alespoň trochu povzbudil právě tuto početnou
skupinu lidí, která se snaží žít v souladu se svým přesvědčením,
této možnosti si váží a ochotně ji splácí. Pokud
se to podaří, nepsal jsem ji nadarmo.
Normální je to, na co jsme si zvykli

Vy že jste syn Warrena Buffetta? Vždyť jste úplně normální!
Za svůj život jsem si tuto poznámku vyslechl mnohokrát,
a to v nejrůznějších verzích, a vždycky jsem ji bral
jako pochvalu – určenou ovšem nikoli mně, ale rodičům.
Proč? Když se totiž o někom řekne, že je „normální“,
myslí se tím, že je platným členem lidské společnosti. Jinými
slovy, má ideální šanci plně využít svůj potenciál.
Předpokladem této schopnosti je přijetí sociálních a emocionálních
hodnot, které umožňují naši společnou existenci.
A tyto univerzální hodnoty si osvojujeme – přesněji řečeno
vstřebáváme – doma.
Z těchto základních hodnot vychází všechno, o čem
zde chci psát. Podívejme se tedy na některé z nich trochu
podrobněji a zamysleme se nad tím, jak se předávají.
Na jedno z prvních míst bych patrně zařadil důvěru.
V nejširším smyslu tohoto slova je důvěra přesvědčení, že svět
je dobrý. Sice ne zrovna dokonalý, jak všichni vidíme, ale dobrý,
a že stojí za to se snažit, aby byl lepší. Je to dobrý recept
na to, jak ve světě obstát a ještě navíc mít dobrou náladu!
Důvěru ve svět nelze oddělit od důvěry v lidi, tedy od
víry, že přes všechny svoje chyby je člověk v jádru dobrý.
Lidé chtějí jednat správně. Dobře víme, že svět je plný nástrah
a pokušení, pod jejichž tlakem lidé nakonec správně
nejednají. Ale nesprávné jednání je úchylka, zrada naší lidské
přirozenosti. Člověk je v jádru slušný a laskavý.
Ne každý by mi dal za pravdu, to dobře vím. Existují
lidé, podle nichž je člověk od základu zlý, a domnívají se,
že jeho přirozeností je chamtivost, dravost, prolhanost
a klam. Lidí, kteří si to myslí, je mi upřímně líto. Prožití byť
jediného všedního dne – styk s přáteli, podnikání bez věčných
úskoků a podezírání, dokonce i láska – musí být neuvěřitelně
těžké.
Víra, že člověk je v jádru dobrý, je jednou ze základních
hodnot, díky nimž se můžeme na světě cítit jako doma.
Kde se ale tato veledůležitá důvěra bere? Začíná v láskyplném
rodinném prostředí a pokračuje v rámci bezpečné
a starostlivé společnosti.
Na výchovu jsem měl velké štěstí. Ve srovnání s americkou
společností, kde se lidé často stěhují, měla naše rodina
neobyčejně pevné kořeny. Vyrostl jsem v Omaze, v naprosto
běžném domě ze začátku 20. století, který otec koupil
v roce 1958 za 31 500 dolarů! Pouhé dva bloky odtud byl
dům, v němž prožila dětství maminka a kde ještě žili děda
s babičkou. Jak se zástavba kolem nás postupně zahušťovala,
stával se z naší čtvrti podivný konglomerát města a vesnice.
Naše ulice byla sice hlavní dopravní tepnou Omahy, ale
náš dům v lecčems připomínal stodolu, například podkrovními
obloukovými okny, jaké známe z filmu Horor v Amityville.
Na dvorku vedle domu jsme několikrát, jen tak z legrace,
vysázeli pár řádků kukuřice.
Jakmile se ukázalo, že se při přecházení ulice umím rozhlédnout,
mohl jsem chodit k babičce a dědovi sám. Cesta
mezi domem rodičů a prarodičů mi připadala jako bublina
nebo chodba plná lásky, protože na každém jejím konci
mě sevřela něčí náruč. Babička byla typickou ukázkou druhu,
který je dnes patrně na vymření: ženou v domácnosti,
ale se stavovskou hrdostí na svou roli. Bez ustání vařila,
něco zařizovala nebo plánovala a přestavovala v domě.
Když jsem k nim přišel, dostal jsem od ní zmrzlinu v kornoutu,
a v každém kopečku bylo překvapení – bonbon.
Dědeček se mě vždy vyptával, co jsme probírali ve škole.
A když jsem se vracel domů, sousedé mě zdravili máváním
nebo houkáním klaksonu.
Idylka? Nepopírám. Ale velmi dobře vím, že ne každému
dítěti je dopřáno vyrůstat v prostředí domova, který
poskytuje takovou péči a pohodu. Kdo je o takové prostředí
připraven, musí k názoru, že svět je dobrý, ujít mnohem
delší cestu.
V souvislosti s tím bych ale rád zdůraznil něco velmi důležitého:
to, co mi v dětství dávalo pocit bezpečí a důvěry,
nemělo s penězi a materiálními výhodami vůbec nic společného.
Podstatné nebylo, v jak velkém domě bydlíme, ale to,
že v něm vládne láska.
Nehrálo roli, zda žijeme, či nežijeme v bohaté čtvrti, ale
to, že tu panovaly dobré sousedské vztahy. Laskavost, ze které
jsem čerpal důvěru v lidi a víru v základní dobrotu světa,
nelze vyjádřit v dolarech. Její měnou byla otevřená náruč,
kornout zmrzliny a pomoc s domácím úkolem.
Takovou laskavostí by měly být zahrnovány děti v každé
rodině a v každé obci.
Je‑li základní hodnotou, která nám umožňuje mít
optimistický vztah ke světu, důvěra, je stejně důležitou hodnotou
tolerance, protože nám umožňuje obstát v problematických
a konfliktních situacích. Přiznejme si: kdyby lidé byli
víceméně stejní – kdyby neexistovaly rozdíly v rase, náboženství,
sexuální orientaci a politickém programu – byl by
život v leckterém směru jednodušší. Také by byl ale zoufale
nudný! Rozmanitost je kořením života. Jsme‑li schopni přijímat
rozmanitost, obohacujeme sami sebe.
A naopak, kdykoli se staneme obětí předsudků, které si navíc
ani nepřiznáme, jsme o hodně ochuzeni. Nesouhlasíte
s rovnoprávností mužů a žen na pracovišti? Dobře, ale svět se
vám právě scvrkl na polovinu. Nelíbí se vám homosexuálové?
Budiž, ale právě jste se připravili o deset procent obyvatel. Jsou
vám nepříjemní černoši? Nebo hispánci? Jistě víte, kam mířím.
Kdo propadne netoleranci, ocitne se ve světě, kde kromě
sebe najde jen pár lidí se stejným vzhledem a stejnými názory,
ve světě, který bude připomínat malý, snobský a ukrutně nudný
golfový klub! Stojí za to v takovém světě žít?
Tolerance patřila k hlavním hodnotám, které jsem si
osvojil už doma. Jsem hrdý na to, že se na přelomu 50. a 60.
let rodiče aktivně zapojili do boje za občanská práva. Byl
jsem ještě dítě, takže jsem nemohl chápat složitost a strašné
dějinné souvislosti problémů, které byly tenkrát na denním
pořádku. O rasismu mě ale nikdo nemusel poučovat, stačilo
mít otevřené oči.
Maminka, která se nikdy nebála dát najevo svůj názor,
měla na autě samolepku s nápisem DOBŘÍ LIDÉ se vysky ‑
tují VE VŠECH BARVÁCH. Jednou ráno jsme zjistili, že někdo
VE VŠECH BARVÁCH přeškrtl a místo toho načmáral
V BÍLÉ. Na tento přízemní a hloupý projev vandalismu jsem
koukal s otevřenou pusou. Dosud jsem si totiž myslel, že rasismus
je něco, co se vyskytuje někde hodně daleko, třeba
v alabamské Selmě, a co ukazují v televizních zprávách. Ale
tady byla přece Omaha, vyhlášená bašta nezaujatosti a zdravého
lidského rozumu! A vida, rasismus byl i u nás!
Bylo to pro mě strašné zklamání, ale zároveň v mnohém
směru i poučení. Za prvé, že toleranci nesmíme nikdy brát
za samozřejmost, ale musíme ji aktivně pěstovat. A za druhé,
že samolibá představa, podle níž předsudkem trpí vždy
někdo jiný, v tomto případě zaostalí jižané, je také svým
způsobem předsudek, protože rasistické názory měly své
zastánce i na Středozápadu.
Ze zkoušek tolerance, jimiž jsem v životě prošel, byl rasismus
možná nejdramatičtějším, ale v žádném případě ne
jediným tématem, kde bylo co dohánět a co se učit.
Mamince velmi záleželo na tom, abychom vyrostli v duchu
náboženské snášenlivosti. Abych na vlastní kůži prožil,
jak Boha uctívají v jednotlivých náboženstvích, brávala mě
v době mého dospívání do různých kostelů. Jednou jsme zašli
do kostela Jižní baptistické církve, kde jsem zažil, jak pastor
svými interpretacemi Písma přivedl shromáždění do náboženského
vytržení. Pro případ, že by někdo v extázi
omdlel, stály v uličkách mezi lavicemi ženy v bílé uniformě,
aby dotyčného včas zachytily a ošetřily. Podobnou posvátnou
bázeň, i když jiného druhu, ve mně zanechala i návštěva
synagogy, především neznámou řečí a starodávnými rituály.
A protože jsme doma měli knihy o významných náboženstvích
Východu, buddhismu i hinduismu, byl jsem neustále
vychováván k názoru, že každý náboženský systém představuje
upřímný a legitimní styk s duchovnem. Ani jeden
z nich není ten „správný“, ale není ani „nesprávný“. Všechny
jsou lidským – a tedy nedokonalým a neúplným – pokusem
o spojení s Bohem. A všechny si zasluhují úctu. Matka zastávala
názor, že náboženství by lidi nemělo rozdělovat, ale naopak
spojovat ve společném hledání smyslu života a transcendence.
K toleranci nás maminka vychovávala s takovou vytrvalostí
a vášní, že jsem jí začal říkat Dalai Mama. Kdyby bývala
měla možnost působit na Středním východě (ovšem za
předpokladu, že by zde našla posluchače), bylo by dnes na
světě méně násilí!
Tato náboženská a rasová tolerance byla součástí svobodomyslnosti,
na kterou se v naší rodině kladl velký důraz.
Vždy bychom měli mít v úctě jiné lidi a názory, byť s nimi nesouhlasíme.
V diskusi bychom se měli vždy snažit pochopit
druhou stranu. To byl nejen morální, ale i intelektuální imperativ:
snahou pochopit protichůdný názor tříbíme vlastní
rozumové schopnosti.
Matka chodila do debatního kroužku, ještě když byla na
střední škole. Protože se při temperamentní, ale kultivované
debatě cítila ve svém živlu, bývalo u Buffettů v kuchyni velmi
živo.
Vášnivým debatérem byl i můj starší bratr, Howie. Kvůli
němu jsem v dětství často trpěl pocitem méněcennosti,
protože vždycky pohotověji vyrukoval s přesvědčivějšími
argumenty. I slovní zásobu měl mnohem větší než já! Znal
dokonce i slova jako nicméně a naopak. Pocit křivdy, kterým
jsem trpěl, když mě ostatní svými argumenty zahnali do
kouta, nebylo naštěstí jediné, co jsem si z těchto rodinných
debat odnesl. Důležitější bylo poučení, že v diskusi
není vítězů, ale ani poražených. Díky tomu jsem pak při debatách
(ale i hádkách!) měl větší pocit sebedůvěry a uvolněnosti.
Vyhrát se dá v tenise, prohrát se dá v baseballu. Diskuse
jsou ale něco jiného, protože jejich smyslem je výměna myšlenek,
srovnávání jednotlivých názorů a jejich předností.
Dokonce lze říci, že ten, kdo takovou slovní bitvu „prohrál“,
vlastně „vyhrál“, protože se dozvěděl něco nového.
A tím se dostávám k další základní hodnotě, která se
u nás v rodině vyznávala: k hlubokému přesvědčení o významu
vzdělání.
Ale nejprve bychom si měli něco ujasnit. Valná část dnešního
takzvaného „vzdělání“, a to dokonce univerzitního, se
podobá spíše firemnímu školení. Studium určitého oboru
na vysoké škole je cestou k titulu, který je zase legitimací
k vykonávání určité profese. Musím zdůraznit, že jako praktický
člověk proti tomu vůbec nic nemám. Aby se někdo stal
pracovníkem investiční banky nebo podnikovým poradcem,
měl by nejspíš získat titul MBA. Vhodnou přípravou na
právnickou fakultu je zase kurz politologie.
Jde mi ale o něco jiného. Toto úzce zaměřené, specializované
vzdělání je jen jednou stranou toho, co vzdělání ve
skutečnosti znamená, a navíc ani tou nejdůležitější. Život
je takový, jaký si ho uděláme, a toužíme‑li po životě, který
nás všestranně obohacuje a přináší nám radost, měli bychom
se snažit poznat všechno – nejen to, co potřebujeme
k zajištění své existence, ale i bezpočet oborů za hranicemi
své specializace.
Určitou složkou tohoto širšího vzdělání, a to vynikající
složkou, je knižní vzdělání. Za tento názor vděčím hlavně
dědečkovi, který mi předvedl, jaký klid a potěšení může člověku
přinést posezení s knihou. Ještě dnes ho mám před očima,
jak si lebedí v křesle, kalhoty vytažené po bradu a zubní
protézu ve skleničce vedle sebe! V naší rodině platil za vzdělance
a pod jeho vlivem jsem na druhém stupni začal studovat
latinu.
Mělo studium latiny nějaký praktický užitek? Ani ne. Ale
stálo za to, protože mi zprostředkovalo dějiny a tradice naší
kultury. Jinými slovy, bylo součástí vzdělání pro vzdělání.
A domácí úkoly z latiny, které jsem u dědečka dělal – střídali
jsme se ve vyhledávání neznámých slovíček na konci učebnice
– byly úžasným praktickým naplněním rodinného
vztahu.
Z mého pohledu má vzdělání smysl hlavně v tom, že
uspokojuje touhu po poznání. A podněcování této touhy
patří k tomu nejlepšímu, co mohou rodiče pro své děti udělat.
U nás doma jsme s rodiči hovořili o všem možném, a co
jsme neznali, jsme si často museli vyhledat sami. Když jsem
se na něco vyptával nebo když jsem při diskusi nebo domácím
úkolu něco nevěděl, řekli mi, ať si to najdu v rodinné
Světové encyklopedii nebo ohromném archivu starých čísel
National Geographic.
Je třeba dodat, že v oněch předgooglovských dobách bylo
hledání skutečným hledáním! Co času jsem jako kluk strávil
vkleče, rukama opřený o podlahu, a hledal jsem například
časopis, který obsahoval článek „Ptáci východní Afriky“
nebo „Národy Amazonie“. Při tomto pátrání jsem prožíval
takové napětí a dobrodružství, jako bych byl na výpravě za
pokladem. A ten pocit vděčnosti a uspokojení, když jsem
poklad nakonec našel! Připouštím, že pár kliknutí ve vyhledávači
je mnohem efektivnější, ale takové vnitřní uspokojení
v žádném případě nepřináší. Často jsem si pak jeden svazek
encyklopedie vzal s sebou do postele a četl jen tak pro potěšení.
Krátké články o lidech, místech nebo věcech jsem přímo
hltal.
Úctu ke vzdělání rodiče projevovali i aktivním zájmem
o dění ve škole. Zdá se mi, že pro mnoho rodičů jsou školy tajemné
cihlové kontejnery, v nichž jim děti na několik hodin
denně zmizí, ale se kterými nemají moc společného. Pokud
vysvědčení jejich ratolestí celkem ujde a nejsou hlášeny kázeňské
přestupky, tak se tito rodiče většinou nijak neangažují.
Jistě, občas zajdou do školy na třídní schůzku nebo na den
otevřených dveří. Tyto akce ale často bývají pro všechny zúčastněné
pouhou formalitou, ne‑li vyloženým utrpením!
Maminka to viděla jinak. Když jsem byl na prvním, a dokonce
ještě i na druhém stupni, zašla občas do školy. (Vyznala
se tam – však tam chodívala kdysi sama!) Sedla si tiše
do zadní lavice, rozhlížela se po třídě a pozorně sledovala,
co a jak se učíme. Byl jsem hrdý na její zájem, který mi pomohl
pochopit, jaký význam má školní vzdělání. Že nezáleží
na známkách, které čas od času přinesu domů, ale na tom,
co se skutečně každý den naučím. Kdyby o vzdělání svých
dětí projevilo takový zájem víc rodičů, přibylo by možná
dětí, které by si během školní docházky nenechaly vzít svou
přirozenou touhu po poznání a chuť do učení.
Školní výuka a studium knih je sice významnou součástí
vzdělání, ale podle mě nikoli tou hlavní. Není pochyb o tom,
že u oborů jako fyzika a statistika nelze formální studium
ničím nahradit. Ale z širšího hlediska, z hlediska maximálního
využití našeho životního potenciálu, jsou knihy a školy
maximálně prostředky, ne však podstatou vzdělání.
Podstata vzdělání musí souviset s poznáním lidské přirozenosti
– jak vlastního nitra, tak i toho, co motivuje a po
čem touží lidé, kteří jsou úplně jiní, než jsme my. A toto
vzdělání nelze načerpat ani z encyklopedií ani ze starých zaprášených
časopisů, ale ani z Googlu. Toto vzdělání čerpáme
z nejrůznějších mezilidských vztahů, z pozorného naslouchání
lidem.
Význam vzdělání se mi snažila maminka nastínit nejrůznějšími
způsoby. Nejvíce na mě ale zapůsobila myšlenka, že
každý člověk nám může vyprávět něco, co bychom si neměli
nechat ujít. Jinými slovy, neexistuje nikdo, od koho bychom
se nemohli nic naučit.
Byl jsem ještě malý, ale už tehdy si maminka dávala záležet
na tom, abych poznal co nejvíce lidí a vyslechl co nejvíce
příběhů. Pamatuji si, že u nás bydleli na výměnném pobytu
studenti z různých afrických zemí. Nějaký čas u nás strávil
i jeden český student. Návštěvy si u nás podávaly dveře, ať už
z jiné čtvrti nebo z jiného světadílu. Když jsem přišel ze školy na oběd,
nejednou jsem našel maminku v živém rozhovoru
s hostem z Afriky nebo Evropy. Většinou je podrobila laskavému,
ale neúprosnému výslechu. Chtěla vědět, jak se
u nich žije, jaké mají problémy, s čím se musí potýkat, čeho
chtějí dosáhnout, po čem touží a v co věří.
Odpovědi našich hostů jsem sice ještě nechápal, ale důležitost
těchto témat už ano.
Chtěl bych se zmínit ještě o jedné základní hodnotě,
kterou jsem si doma osvojil. Chceme‑li se naučit vážit si
sebe samých, je možná ze všech nejdůležitější. Za to, že
jsem její význam pochopil, vděčím především otci.
Hovořím o osvojení si osobní pracovní morálky.
Nejprve si ale povězme, co pracovní morálka v rodině
Buffettů je a co – a to je neméně důležité – není.
Existuje názor, že dobrou pracovní morálku má každý,
kdo je ochoten dřít šedesát nebo osmdesát hodin týdně,
přestože svou práci nedělá se zájmem, nebo ji dokonce vyloženě
nesnáší. Tento názor vychází z přesvědčení, že
ctností je už samotné pracovní nasazení, sebezapření a odpracovaný
čas.
Promiňte, to není ctnost, ale masochismus! A v některých
případech paradoxně i lenost a nedostatek představivosti.
Když jsi takový pracant, proč nevyužiješ trochu námahy
a času na to, abys našel práci, kterou máš skutečně
rád?
Pro otce, a nyní i pro mě, spočívá dobrá pracovní morálka
v tom, že se nebojíme objevit sami sebe a zjistit, co děláme
rádi. A to proto, aby nám práce – a to i tehdy, nebo především
tehdy, když je obtížná a namáhavá – dělala radost, ba
dokonce nás i duchovně povznášela.
Když jsem byl malý, pracoval otec většinou doma. Ve své
kanceláři, kterou měl v tichém pokojíčku vedle ložnice rodičů,
studoval dlouho do noci tajemné objemné svazky.
Později jsem se dozvěděl, že šlo o podrobné statistické analýzy
tisíců firem a jejich akcií, například Value Line a Moody’s.
Přestože byl předmět otcova studia v zásadě pragmatický,
věnoval se mu se soustředěním, které nemělo daleko k mystickému
vytržení. I když jeho „Písmo svaté“ obsahovalo poměry
cen a výdělků nebo rozbory kvality řízení, on sám by
klidně mohl být rabínem studujícím Kabalu nebo buddhistickým
mnichem, který si láme hlavu nad zenovými koany.
Tak intenzivní a čisté bylo totiž soustředění, s nímž se studiu
věnoval. Bez přehánění lze říci, že při práci se otec dostával
do změněného stavu vědomí, do tranzu. Když pak
vyšel z kanceláře, na sobě tradiční khaki kalhoty a obnošený
svetr, vyzařoval z něj téměř posvátný klid člověka, který
své ego zanechal ve vykonaném dílu.
Jak známo, mimořádná tělesná námaha podporuje uvolňování
endorfinů, přírodních látek, které vyvolávají dobrou
náladu, potlačují bolest, zpomalují čas a navozují pocit blaženosti
a pohody. Z účinku, který měla na otce práce, by vyplývalo,
že endorfiny se uvolňují i při krajní duševní námaze.
Poučka, kterou jsem si z jeho způsobu práce vyvodil, byla
jednoduchá, ale hluboká: práce by měla být náročná a intenzivní
– a měli bychom z ní mít radost.
Jaký měl otec vztah k práci, že si navzdory dlouhé pracovní
době a vyčerpávajícímu rozhodování udržel neustále
dobrou náladu? Především vůbec nepracoval pro peníze.
Peníze, které nakonec vydělal, byly jakousi velmi příjemnou
prémií, která potvrzovala, že v podnikání postupoval
správně. Peníze byly vedlejším produktem, pouhým doplňkem.
Podstatou jeho práce bylo něco jiného: nenasytný
hlad po informacích, ověřování analýz na příkladech reálného
světa, dobrodružné objevování ekonomické hodnoty
a nových možností.
Kdyby byl otec pracoval hlavně pro peníze, zbyla by
z jeho úsilí brzy jenom holá rutina – obyčejné zaměstnání.
Svěží mysl a vysoké pracovní nasazení si po celé roky udržel
jenom proto, že svou práci bral jako intelektuální zápas, vážnou
hru s vážnými důsledky. A tato složka práce je každý
den jiná.
V souvislosti s tím mě napadá, jak popletené mají někteří
lidé představy o tom, co je ve skutečnosti dobrá pracovní
morálka.
Leckdo si totiž myslí, že hovoří o pracovní morálce, ale ve
skutečnosti mluví o morálce bohatství. Tvrdí, jak velmi si váží
práce, kázně a vytrvalosti, ale není to pravda. Ve skutečnosti
si váží bohatství, jehož lze někdy s pomocí těchto vlastností
dosáhnout. Neváží si toho, co dělá, ale za kolik.
Proti tomuto převrácení hodnot by se dala uvést celá řada
etických a filozofických argumentů. Moje námitka je čistě
praktická: když si ceníme více odměny za práci než práce samotné,
vystavujeme se riziku, že můžeme o odměnu kdykoli
přijít.
To zná velmi dobře ten, kdo zažil nejisté hospodářské
poměry. Má mít někdo dneska pověst hvězdy a zítra nýmanda
jenom proto, že bez jeho viny firma zbankrotuje? Je z geniálního
podnikatele najednou ztroskotanec, protože se
změnily podmínky na světových trzích?
Proč bychom měli úctu k sobě sázet na faktory, které jsou
úplně mimo dosah naší kontroly?
Rozumná a solidní pracovní morálka neklade důraz na
vrtkavou odměnu, ale na práci samotnou – na to, zda člověk
přistupuje k práci se zápalem, soustředěním a opravdovostí.
Tyto statky nám nikdo nemůže vzít.

Komentáře (1)

Přidat komentář

---