Portrét

16.10.2023

Začínám si všímat, že jakmile má povídka či novela v názvu slova jako obraz, portrét či zrcadlo, obvykle patří mezi ty delší a do hloubky propracované. Nejinak je tomu u Potrétu Margaret Oliphant, která v rámci sbírky Královny hrůzy patří nejen mezi ty delší (možná nejdelší), ale zároveň mezi ty nejlepší. Nebo ty, které mě osobně oslovily nejvíc.

Prostorem je povídka minimalistická, ačkoli panský dům, v němž se děj odehrává, rozhodně patří mezi ty rozsáhlé a skvěle propracované popisem. Architektura období královny Anny tomu ostatně jde dobře naproti. Čtenář se díky popisu autorky v tomto domě může procházet a vyloženě kochat. Dějem to není přímo duchařina, což ničemu nevadí. Ba naopak. Ono vtělení dávného ducha do svého potomka, jehož prostřednictvím se snaží o dobrý skutek, je vyloženě křesťanským zpodobněním. Podáno způsobem, který nijak neruší a rozhodně není nějak moralizující.

Mladý Phillip Canning pozná neobvyklým způsobem svou matku, kterou osobně nikdy nepoznal, a onou cestou vtělení ovlivní rozhodnutí svého otce, čímž napomůže smíření obou stran rodiny. Je to docela hezký příběh, roztáhnutý ve vyprávění, přesto s dojemnou atmosférou, výbornou čtivostí a čtenářovou touhou navštívit salon, který v jádru představuje chrám, na jehož čestném místě visí onen mocný Portrét. Potěšila mě madam Oliphant. A překvapil její medajlonek, z něhož jasně vyvstalo, proč jí mohlo být takové téma velice blízké.