Nacimars
Povídka od:
Dan Černý
Z knihy:
Ve stínu Říše
Spojené světové národy posílají na Mars lidskou posádku. Je to další krůček pro člověka. Až do té doby, než na planetě najdou plakát Adolfa Hitlera.
Komentáře (6)
Přidat komentář
Náckové na Marsu, takže menší obměna filmového Iron Sky, byť v povídce už nemůžeme mluvit o náccích, spíš takových nácíčcích, malých "roztomilých" tvorech. Nemůžu si pomoct, ale zejména popis závěrečné části mi strašně připomněl Kopřivovo Aktivní olovo, ale ono při popisu masakru asi moc vymýšlet nejde. Takže shrnuto podtrženo, na poměry antologie ještě poměrně dobrá povídka.
Satirická povídka strefující se do všemocnosti politických bossů, reklamy, politické korektnosti, se odehrává na Marsu a hledá odpověď na otázku, zda mají náckové právo na život.
Hm. Volá stráže.
Tak co?
Přiběhnou?
Nepřiběhnou?
Příběhli! Wow!
Tak tady to je loterie. Náckovsská sci-fi je výzva. Dětský povídkář a malující čtyřlístek a rovnou gestapo a Mars. Jen aby pan Černý nezblbnul díky Kotletovo egu a nezačal psát německé pohádky s hákovými kříži. Je však poznat, že pan kreslíř a spisovatel má stále dětskou duši. Příkladem tak může být jedna z postav této povídky. Ano, samotný pan Šustil, který coby plyšák získává v tomto příběhu jedno privilegium. Gratulujeme!
Malá ochutnávka:
Adolf Hitler byl neúspěšný diktátor a dobyvatel, rozpoutal tzv. Druhou světovou válku a také zahubil miliony lidí jen proto, že příslušeli k jinému lidskému plemeni, než byl on. Prostě padouch a lump, který chtěl, jak se zdá, meziplemennou nenávist šířit i na cizích planetách.
Tak jo, tohle byla jízda. Ratatatatatata! Cha! To je maso! To nejlepší až na konec milé děti. A i když má pravděpodobně pan Černý nakoukáno filmového příběhu Iron Sky je to stejně nejlepší povídka v této antologii. Dokonce předčila i Dým nad Mnichovem. Tohle byla správná genocida.
Citát: Krvavá výzdoba těm interiérům opravdu sluší.
Opravdu zajímavý způsob podání, který je vlastně jen přímá řeč. Absurdní příběh o tom jak je snadné z přesvědčení spáchat genocidu. Z celkem správných důvodů. A na Marsu.
„Už to začíná!“ řvu na manžela. „Prošvihneš přistání rakety!“
„To není raketa, je to modul Bellona 1,“ zavrčí a sedne si vedle mě.
Dychtivě žmoulám stopku skleničky se svým oblíbeným rulandským šedé a čekám na chvíli, kdy ta blbka vystoupí ven a vytasí se s jednou ze dvou věcí, o které se u nás v práci vedly dlouhé spory a já v sázce utopila polovinu svého platu.
„Jak se taková ženská s falešným titulem mohla stát prezidentem? Dyť její fotr vymlátil skoro celou Evropu. Beztak se protlačila těma svýma kozama,“ komentuje „velký“ první krok Eriky Holmesové s hrdlem od piva mezi rty můj starej.
„Hele, mě politika nezajímá, nekecej mi do toho,“ zavrčím. „Dyť ani kozy mít nemusí, nebo je má falešný, vždyť víš, že její pohlaví taky není jasný. Zato o zadku kapitána Redlumpa není pochyb,“ to vím zcela určitě, mám plnej tablet jeho nahých fotek. Doufám, že s tou krávou po dobu letu či na tom blbým Uranu, nebo kam to letí, nevychrápe.
„A do prdele,“ unikne mi v momentě, kdy prezidentka vytáhne svého společníka z pouzdra. Blbé zakončení dne, ani David Bowie mi náladu nespravil, protože polovina mého platu šla právě do háje. „Kráva jedna blbá,“ ulevila jsem si.
V devět hodin a dvě minuty stojíme oba zase na značkách u přímého přenosu. S horkým kafem a talířkem smažených vajíček.
„A do prdele,“ zakucká se manžel, když se na obrazovce objeví plakát nějakýho týpka. „To si dělaj kozy. To trochu přehání…“
Mě to nijak nevzrušilo. Toho chlápka neznám a je mi fuk. Moje mysl je zaneprázdněna představou sexy zadku kapitána, který tak pečlivě kryje skafandrem.
Zrovna jsem si usrkávala kafe, když ti dva vlezli do nějaké díry a ztratil se signál. Zatímco se manžel snažil třepáním obrazovky signál znovu nahodit, pro mě to byl signál jít se vyčůrat. Vrátila jsem se právě včas mezi nadávky: „Ty vole, ten moderátor musí být úplně jetej…“ „Přísahám bohu, nic jsem nehulil!“ vyvrátí mu to hlas v éteru. „Musí fetovat ředidlo…“ „Nenatírají tu žádný plot ani nebydlím vedle autolakovny…“ „Tak to asi bude pravda. Můj Bože!“
Nervozita roste. Sledujeme podivná stvoření a o nehybnosti prezidentky si myslíme každý své. Já třeba: Dobře ti tak, čúzo, chrápat s mým kapitánem!
Jenže ona se zvedne, kope ty roztomilý příšerky do hlav a jejich drobná tělíčka se pod salvou samopalu mění v hustou krvavou kaši.
„Šij to do nich, Holmesová! Zasraní náckové!“ povzbuzuje to krveprolití nevinných vesmírných bytostí manžel a cpe se plnými hrstmi brambůrkami Lay‘s.
„Na tohle se nemůžu dívat,“ mám na to jiný názor a jdu zkoumat prostor ledničky, zda tam není něco lepšího ke koukání.
Se štanglí salámu vysočina sleduji ode dveří honičku o poslední stvoření.
„Zastřel ji, čubku!“ unikne mi nahlas myšlenka, ale ONA byla rychlejší. „A tímhle sis Redlumpa od sebe navždy odřízla, děvko,“ zasměju se potěšeně a vrhám se na svůj laptop, abych komentáři podpořila svého miláčka kapitána…
Povídka byla skvělá, moc jsem si ji užila!!!
Aneb genocida nacimarťanů v přímém přenosu.