Lidohroši Nihilští
Povídka od:
Wilf
Z knihy:
Azimut: Kniha první
Pidistán byl ponížen, zesměšněn a uražen. Teď z něj bude Velestán!
Byla svolána rada Elementálů. Svět není, to co byl a je potřeba zastavit staré bohy.
Blíží se válka.
Les Anthropotames du Nihil
Rok vydání originálu: 2016
Komentáře (2)
Přidat komentář
„V tomhle lese
už kanibalové nejsou.
Posledního
jsme včera
snědli.“
Lidohroši, ptáte se, co to je? I na ně přijde řada a jsou fakt rozkošní. Jako v legendách.
Hmmm, zajímavé. Při čtení této třetí knihy, tohoto příběhu, jsem si vzpomněl na Osamělého jezdce a jeho pobočníka Tonta. Ten nosil na hlavě klec. I kněží zde mají na hlavách otevřené klece. Rozhodně mrazivá skutečnost. Je otevřená klec skutečně klecí? A kdo je vlastně v kleci?
Malá ochutnávka:
EVŽEN (ten Mazal): Podle legendy byla jejich láska tak silná, že dokonce i smrt je odmítla rozdělit. Od té doby někde šťastně žijí navěky.
MANIPU LA TORQUA: Milost! Proč musím poslouchat podobné kraviny! „Žili šťastně až navěky“ - paráda.
Opět jsem se zasmál. Láska a čas dokáží podivné věci. Ale když se zamiloval Severní pól, to už jsem brečel smíchy. Ale ta válka, to je průser, tak proč se smát. Ale je to vzteku, tak blízko u cíle.
Citát: Ať se ti debilové klidně vybijou, mně je to jedno!
(SPOILER) Říkal jsem si, proč v Pidistánu zvolili tuto konkrétní podobu "elektronických chůd", ale ono to má vážně opodstatnění, to vážně oceňuji. Barbarský kmen pobavil a příběh je naprosto napínavý.