Jak málo stačí
Povídka od:
Michel Faber
Z knihy:
Fahrenheitova dvojčata
Christine kdysi byla člověkem. Teď je se svým malým synkem doma, trpělivě jej krmí, přebaluje a opečovává, ale už si nepřipadá jako člověk.
Komentáře (2)
Přidat komentář
15.06.2020
Zoufalství novopečené matky, která cítí, že ve společnosti dítěte ztrácí rozum a nenachází pomoc ani pochopení – možná právě proto, že si o ni nedovede říct srozumitelně pro ostatní svět. Situaci tedy vyřeší způsobem, který se tak nějak naskytne sám.
1
(SPOILER) V podstatě hrůzná povídka o ženě, která nemá ten správný mateřský pud - péče o dítě ji nenaplňuje, cítí se okradená o svůj předchozí život. A nikdo ji nechápe - ani manžel, ani policistka, které se svěří, že je v nebezpečí. Všichni myslí jen na dítě a na ni nemyslí nikdo - ale to ONA je v nebezpečí - stává se z ní stroj, který se stará o dítě a celé dny musí sedět u dětské postýlky! A tak když jí jednou dítě vyklouzne z ruky, zareaguje po svém.
---
Rozhovor policistky a Christine - úryvek:
- Chtěla bych, abyste mi to dítě odebrali.
- Máte pocit, že se už o to dítě nedokážete postarat?
- Dokážu se o něj postarat moc dobře. Je to taky to jediné, co poslední dobou dokážu.
- Co byste si tedy představovala, že by policie mohla s vaším dítětem udělat?
- Říkala jsem si, že byste mohli zařídit, aby ho předali nějaké vězenkyni. Ta musí beztak dnem i nocí tvrdnout v cele. Kdyby se našla ta správná, určitě by to klaplo.
(...)
- Třeba by vám pomohlo terapeutické sezení.
- Odebere mi terapeut dítě?
- Ne, ne, toho se nemusíte bát.