To je on! O té, co si říkala Toyen

novinky

PR článek, 21. května
To je on! O té, co si říkala Toyen

To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní.

Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu.

Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis.

Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.


Ukázka z knihy:
„Čermínová! Co to čmáráš?“ ozvalo se najednou za Maruščinými zády. Vlastně to už nebyla Maruška, ale Manka. V šestnáctém roce, někdy uprostřed války, ji bylo čtrnáct a pomalu končila měšťanku. Pravě seděla v lavici v hodině dějepisu a slečna učitelka Podhajská předčítala z brožury oslavující habsburský dům.
„Pište si,“ nařídila a ostatní žákyně poslušně otevřely sešity a škrabaly do nich svými rozvrzanými pery: z Boži vůle císař rakouský, král český, uherský, lombardský a toskánský, dalmatský, chorvatský...
Výčet titulů Jeho Veličenstva Franze Josefa Manku natolik otravoval, že raději svůj sešit otočila a z druhé strany si do něj začala kreslit. Kreslila pořád a cokoliv: copy spolužačky z první lavice, pohled z okna na protější dům i koruny stromů v parku. Nebo jen to, co ji zrovna táhlo hlavou.
Tak se do toho kreslení zabrala, že si ani nevšimla, že učitelka náhle přestala předčítat. A už vůbec netušila, že stojí přímo za jejími zády a rozezleně pozoruje, co to to nezvedené děvče provádí.
„Ukaž!“ vyštěkla náhle, vytrhla Mance sešit a začala jím listovat.
„No to se podívejme,“ spustila vzápětí ironicky. „My jsme ani netušili, jakou máme mezi sebou umělkyni! A tohle m á byt co?““ zastavila se u obrázku, který připomínal řídící učitelku Ducháckou. Měla na něm ještěrčí hlavu s dlouhým rozeklaným jazykem.
„Tak naše Čermínová je dokonce karikaturistka,“ přitvrdila slečna Podhajská. „Snad by měla přispívat do Rachejtlí!“
Třida se rozesmála. Satirický časopis Rachejtle i přes válečnou bídu kupovala každá druhá domácnost. A to, že se tu učitelka vysmívá jejich spolužačce, je určitě mnohem zábavnější než nudné opisování titulů císaře Franze Josefa.
„Tak jsme se pobavili,“ uťala vzápětí učitelka smích ve třídě, „a vrátíme se k pořádné práci. A ty, Čermínová, zůstaneš po škole a napíšeš dvěstěkrát, že smíš kreslit, až ti to dovolím. A zítra ať za mnou přijde tvoje matka. Musím jí říct, že k tvému chování mám čím dál větší výhrady. A nejsem sama!“

Manka si na chvilku odběhla a Jaroslav bezděky sledoval její štíhlou postavu v kalhotách a mužské košili, jak se proplétá mezi hosty. S nakrátko ostříhanými vlasy vypadala zezadu skutečně jako kluk. To už se s Mankou znali pár měsíců a básník, kterého v té době jinak vzrušila každá dívčí sukně, v ní viděl hlavně dobrého kamaráda. Kumpána.
„Manka je opravdu chlapík,“ říkal si. Žádná měkkota. A když se pro něco rozhodne, jde za tím až do konce. Jak se třeba dokázala rozejít s tou svou měštáckou rodinou! Kdoví, jestli právě ona z celé jejich party není ten pravý chlap?
Ano, chlap! To je on, běželo mu hlavou. A načmáral na papírový ubrousek i tato slova. Papír se při tom trochu zmuchlal a najednou to tam uviděl: TOYEN! To bude ono! To je jméno pro Manku! Ani mužské, ani ženské, záhadné jako ona sama, ozývá se v něm i milovaná Francie – to se jí bude líbit.
A když se vrátila ke stolu, ten ubrousek jí se svým chlapeckým úsměvem přisunul: „Co tomu říkáš? Budeme ti říkat Toyen.“ Dal si přitom záležet na francouzské výslovnosti.
Manka se podívala nejprve na ubrousek s tím zvláštním jménem, pak na Jaroslava – a zasmála se. Konečně! To je přesně jméno, jaké si přála mít. Jméno pro ni. Pro něj! Toyen. Samou radostí by snad Jaroslava políbila…
„Díky,“ řekla jen, protože v ní znovu zvítězila její zdrženlivost. „Moc ti, Jaroušku, děkuju!“



Milena Štráfeldová (*1956) vystudovala kulturologii a dějiny umění na Univerzitě Karlově. Pracovala v knihovnách, muzeu, na ministerstvu kultury i v několika redakcích. V letech 2001 až 2014 působila v Českém rozhlase, nyní s rozhlasem spolupracuje externě. Vedle práce pro rozhlas se věnuje literární činnosti, dosud vydala historické romány Guláš pro Masaryka, Trestankyně, Svatý rváč a Sestry B., povídkové knihy Kriplíci, Přepisovačka, Co mě naučilo listí a Svetr ze zbytků. Tiskem vyšly i divadelní hry Osamělé večery Dory N., monodrama o dceři Boženy Němcové, a Odpolední čaj u Loosů. V roce 2015 měla svou premiéru divadelní úprava Sester B.
Milena Štráfeldová se také jako scénáristka nebo autorka námětu podílela na filmech Cesta bez návratu (o Janu Husovi), Poslední útěk Jeronýma Pražského a Jako letní sníh (o J. A. Komenském).

Milena Štráfeldová: To je on! O té, co si říkala Toyen, vydalo nakladatelství Universum, 360 stran, doporučená cena 399 Kč. - Koupit můžete zde



To je on! O té, co si říkala ToyenTo je on! O té, co si říkala ToyenMilena Štráfeldová

To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní. Malíř Jindřich Štyrský, se kterým ...více

Komentáře (1)

Bája89
22. května

Už ji mám doma a doufám, že ještě dnes večer se do ní začtu. Jen dočíst kousek ze čtenářské výzvy. :D