Florence Noiville: Zpověď kleptomanky
novinky
PR článek, 02.10.2020
Valentine de Lestrangová je úspěšnou znalkyní současného výtvarného umění. Žije v bezdětném manželství se zámožným bankéřem, který nyní zastává dokonce post ministra financí. Je totiž dobrým přítelem nového prezidenta republiky…
I proto je její dlouholetá záliba riskantní. Valentina totiž už odmala ráda krade. Nejde jí však o ukradené předměty jako takové, nýbrž o čin samotný. Zcizování věcí jí přináší radost a vzrušení. Líčí ho jako zděděný rodinný koníček. Ve skutečnosti je to ale závislost: nedovede se prostě ovládnout. Roky jí kleptomanie prochází, až nyní náhle obdrží vágní předvolání na policii, jež roztočí kolotoč událostí, které by ji mohly přivést před soud – ale v určitém ohledu ji paradoxně osvobodí...
Ukázka z knihy:
„Valentine de Lestrangeová byla kleptomanka. Jsem kleptomanka a nestydím se za to, říkávala si. Náramně se přitom bavila. Jako při hře. Na kočku s myší. Myš proti kočce. Když se nad tím zamyslela hlouběji, trochu se styděla, ale jenom trochu. A bůhví jestli. Když se nad tím hlouběji zamyslela… ale to se nestávalo skoro nikdy. A ani poté, ne, ani poté si nebyla jistá skutečnou povahou svých výčitek. Nejspíš se styděla za to, že se nestydí. Bylo potřeba si to upřímně přiznat – ve skutečnosti se nestyděla ani trochu. Rozhodně však cítila báječné potěšení. Vzrušení z nebezpečí, rozkoš z přechodu k činu. Šlehnutí adrenalinu, jako blesku za bouřky na olověné obloze. Nepatrný výboj tam nahoře, v závitech její neuronální struktury. Jako prásknutí bičem. Slastné. Mozkový orgasmus… Dokonce se stávalo, že při špatné náladě ji dokázala vzpružit jedině krádež. Až na to, že když kradla, nikdy tomu tak neříkala. To slovo nesnášela. Bylo šeredné. Tak banální. Skoro až vulgární. V zápalu akce jí ten termín nikdy nepřišel na mysl. Existovalo tolik jiných výrazů. Mnohem obraznějších a poetičtějších. Jako například – občas se bavila tím, že si je vyjmenovávala – přemístit, ztopit, švihnout, štípnout, otočit, seknout, šlohnout, čórnout, čmajznout, vyfouknout, lohnout…"
Z doslovu Olgy Stehlíkové:
„Série popisů více či méně elegantně provedených krádeží je proložena Valentininými vzpomínkami na dětství a mládí, ohleduplnými myšlenkami na veřejně známého partnera (přistižení manželky ministra financí při krádeži by přece znamenalo skandál), korespondenci s policií a zejména rozhovory s terapeuty a dalšími představiteli souvisejících profesi. Ty Noivilleové umožní předat čtenáři celý balík údajů sociometrických (tato závislost postihuje až 1% populace, není to nic malicherného), dat z neurovědních odborných článků (putamen je mozkový region, který za kleptomanii a další závislosti založené na principu odměny zodpovídá), výsledků novějších adiktologických bádaní, zkušeností z intervence (kleptomanie může byt spojena s hlubokou depresi) i klientů léčebných psychiatrických zařízení a paralel s dalšími závislostmi (alkoholismus, gamblerství, bulimie, workoholismus). A nakonec je přehled jednotlivých případů Valentinina kleptění vyvážen překvapivým kriminálním odhalením krádeže úplně jiného řádu – odhalením, které se podaří Valentině samotné, a pochopitelně prostřednictvím její vlastní krádeže, která nerespektuje rodinný kleptomanický kodex stvořený dědičnou „alergií na nudu". Až dětsky naivní a prostá, rozmařile požitkářská protagonistka je přímým obrazem kleptomanky a chorobné lhářky Marnie, hrdinky stejnojmenného románu Winstona Grahama z roku 1961 i psychologického thrilleru Alfreda Hitchcocka z roku 1964, jež se v adaptacích ocitla i na prknech divadel nebo opery..."
Zpověď kleptomanky
Florence Noiville
Valentine de Lestrange je úspěšnou znalkyní současného výtvarného umění. Žije v bezdětném manželství se zámožným bankéřem, který nyní zastává post ministra financí. Je totiž dobrým přítelem nového prezidenta republiky… Valentine v... více