Chtěla žít svůj život tam, kde jí všichni říkali, co má dělat
novinky
PR článek, 25.06.2022
Za své „ne“ zaplatila, ale nikdy se nesklonila...
Viola Ardone: Nejsem jako džbán
„Já nevím, jestli jsem pro manželství. Proto pořád běhám po ulicích – mužský dech je totiž jako když foukne kovářský měch, natáhne po tobě ruce a může se dotknout tvého těla...“
Píše se rok 1960, Olivě Denarové je patnáct let, žije v malé sicilské vesnici a už od malička ví (protože jí to její matka jako posedlá stále opakuje), že „žena je džbán – kdo ho rozbije, ten si ho nechá“.
Ráda studuje a učí se těžká slova, běhá, až sotva popadá dech, potajmu si překresluje do sešitu tváře filmových hvězd (i když jít se podívat na film nemůže, protože „člověk má potom jenom brouky v hlavě“), chodí s otcem sbírat šneky, střílí prakem kameny po těch, kdo se posmívají jejímu kamarádovi Sarovi. Nelíbí se jí představa, že bude mít měsíčky, protože od té doby nebude tohle všechno moci dělat a bude se muset bránit mužům, aby došla bez úhony k svatbě.
Když systém, v němž žije a který mlčky přihlíží útlaku žen, donutí Olivu souhlasit se zneužitím, vzbouří se a využije právo volby. Za svoje „ne“ však zaplatí... Spisovatelka bravurně přetváří historii v příběh a líčí rozpory pramenící z lásky mezi otcem a dcerou, mezi matkou a dcerou, vypráví o nejednoznačné touze, která zároveň lichotí i děsí, zvláště pokud je vnucována násilím.
Její dílo je sondou do násilí v důsledku společenských rolí, které se týká všech, včetně mužů. Je-li Oliva Denarová nezapomenutelnou postavou, její mlčenlivý otec, který ji nechává rozhodovat se vší zmateností, kterou pro ni volba znamená, je jednou z nejdojemnějších mužských postav v současné italské beletrii.
Ukázka z knihy:
Asi před měsícem, když jsme se už v gumácích a s kbelíkem v ruce chystali odejít, se na mě máma zadívala jako na zjevení.
„Tahle sukně je vyzývavá, vzadu tě obepíná,“ zděsila se. „Dej mi ji, upravím ti ji, takhle nemůžeš ven.“
Nebyla to pravda. Sukně mi splývala po vyzáblém, téměř klučičím těle, ale ona nemohla pochopit, že čas plyne a já jsem pořád stejná.
„Vždyť jdeme na šneky, ne na slavnost svatého patrona,“ odpověděla jsem. Přejela jsem rukama po hrubé látce, ze které byla sukně ušitá, abych jí dokázala, že mi sedí dobře, ale nakonec jsem šla do koupelny a svlékla si ji. Vzala jsem si jinou, starou a beztvarou, která mi zakrývala kostnatá kolena. Táta na mě čekal s taškou a nožíkem v ruce. Někdy jsme místo na šneky chodili na žáby, ale s těmi to bylo těžší. Šneci jsou v klidu zalezlí ve svých ulitách a nalepí se na kámen, kdežto žáby všude skáčou a je vidět, že mají brouky v hlavě.
„Já jsem v tvém věku už nosila podprsenku a punčochy,“ pokračovala máma, když jsem dohonila tátu ve dveřích. „Ale za mých dob byli všichni zdrženlivější. Rodiče nám nedovolovali, abychom dělali, co se nám zamane, jak je to dneska. Přesto jsem si z kluků, kteří se za mnou otáčeli, mohla vybírat…“
Samým překvapením mi vypadl kbelík z ruky. Vždycky jsem si myslela, že je máma jako šnek, ale ona byla v mládí jako žába.
„Já jsem o svoji dobrou pověst nepřišla,“ upřesnila. „Nepotřebovala jsem nikoho, aby mě hlídal na každém kroku. A pak, tomu, kdo u nás moc mluvil, hrozilo, že bude mlčet navždy. Dneska je to jiné, je moc svobody – máte rádio, kino, tanec. Na to se u nás doma nemohlo ani pomyslet. A lidi nečekají na nic jiného, než aby mohli začít spřádat pomluvy. Jsou schopní pomlouvat ostatní ještě před tím, než se něco stane. Proto je třeba, aby se dcery v určitém věku stranily veřejnosti. Tady jsou muži jako zloději a ženy jsou jako džbány – kdo je rozbije, ten si je vezme...“
VIOLA ARDONE (*1974) je autorka historických románů pocházející z Neapole. Vystudovala literaturu a nějakou dobu pracovala v knižním vydavatelství. Dnes učí latinu a italštinu na neapolské střední škole.
Debutovala v roce 2013 s knihou La ricetta delcuore in subbuglio, ale světový ohlas jí vynesl až její třetí román Vlak pro děti (česky 2020), který slavil nebývalý úspěch roku 2019 ve Frankfurtu nad Mohanem, na největším knižním veletrhu na světě. Nejsem jako džbán je její čtvrtý román
Viola Ardone: Nejsem jako džbán, přeložila Alice Macková, vydává nakladatelství Ikar, 256 stran, doporučená cena 299 Kč - Koupit můžete zde
Nejsem jako džbán
Viola Ardone
„Já nevím, jestli jsem pro manželství. Proto pořád běhám po ulicích – mužský dech je totiž jako když foukne kovářský měch, natáhne po tobě ruce a může se dotknout tvého těla.“ Píše se rok 1960, Olivě Denarové je patnáct let, ži... více