Měsíční*paprsek komentáře u knih

„Ve snu Žofie vidí, jak země tohle všechno polyká, stejně jako teď vagony polykají vytěžené uhlí. Za ohromného rachotu se karwinské domy bortí a propadají pod povrch, aby vyplnily vyrubanou prázdnotu. Nahoře zůstává jen holá země, šedivá a nehostinná. A uprostřed té apokalyptické planiny se tyčí starý kostel, ale je jakýsi divný, jako by se zešikmil.“

Románová kronika ztraceného města. O této historii jsem toho moc neslyšela, a tak jsem si to ráda přečetla. Příběhem nás provádějí tři dějové linie hlavních postav, které se spolu proplétají.

„Když se člověku nedaří, má se vrátit tam, odkud přišel. Kořeny máme jenom jedny.“

Z našich autorů, které píší o moderních dějinách, znám jen Alenu Mornštajnovou, a tak jsem se rozhodla sáhnout po knize Karin Lednické. Je to další styl, který nám poutavě vypraví osudy hlavních hrdinů. Kniha je čtivá, příběh plyne z jedné stránky na druhou a vás to nutí pořád číst dál, protože jste zvědaví, jak to bude pokračovat. Celou dobu vás provází zajímavá moudra a myšlenky, nad kterými se musíte pozastavit a zapřemýšlet.

„Hrdina přece není ten, kdo uteče! Hrdina je ten, kdo zůstane.“

Nemůžu se dočkat dalších dvou dílů, i když tuším, že to bude čím dál tím víc temnější příběh a že nastanou horší a horší chvíle. A někdy se musím vypravit k samotnému Šikmému kostelu.

„Budoucnost se dá stavět jedině na minulosti. Zapomenout znamená přijít o kořeny, ztratit se ve větru nových dní.“

Doporučuji. Je to velmi zajímavé počtení, i když chvílemi smutné.

(SPOILER) „Zavřít oči neznamená poznat slepotu.“

Knih s válečnou tématikou vychazí v posledních letech mnoho. Člověk by si řekl, že už nám tyto romány nepřinesou nic nového, ale Anthony Doerr přesto dokázal, že příběh zasazený do druhé světové války lze stále zpracovat jiným a neobvyklým způsobem. A Jsou světla, která nevidíme, je toho důkazem.

„Copak nechcete žít, než umřete?“

Ze začátku sledujeme dvě časové linie - jedna probíhá v právě bombardovaném francouzském městečku Saint-Malo v roce 1944, a druhá se vrací do třicátých let, a dozvídáme se o dětství dvou hlavních postav. Tyto linie se později spojí, a zapadnou do sebe s naprostou přesností.

„Zjišťovala, že skutečně se něčeho dotýkat znamená opravdu to poznat.“

Autor někdy skončí v tom nejnapínavějším místě a odskočí si do minulosti. Svět Marie-Laury popisuje tak precizně, že vám vše najednou připadá skutečnější.

„Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy.“

Někomu možná vadí, že setkání Marie-Laury a Wernera je tak krátké. Ale mně to nevadí, přijde mi to o dost napínavější a zajímavější, když celou dobu nevíte, kdy a za jakých podmínek se setkají.

„Co válka dělá se snílky?“

Chápu, že válečný román nemůže mít happy end, ale to, co se stalo Wernerovi, jsem vůbec nečekala a byla jsem z toho v šoku.

„Je správné dělat něco jenom proto, že to dělají všichni ostatní?“

Román Jsou světla, která nevidíme je velmi zdařilým dílem. Pokud vás baví retrospektivní vyprávění, nevadí vám válečné romány a patříte mezi ty, kteří se jen tak nezaleknou pěti set stránkové knihy, je pro vás tato kniha ta pravá.
Vřele doporučuji.

(SPOILER) MOŽNÝ SPOILER
Nevím, zda je vhodné říct, že to bylo krásné nebo že se jedná o krásný příběh. A tak řeknu, že je to krásně napsaný příběh s plno zajímavými a hlubokými myšlenkami.

„Lidé mě obcházejí, nedívají se nalevo ani napravo, spěchají. Běží životem, jako kdyby nevěděli, že na jeho konec dojdou i volným krokem.“

Bára a Ptáčník. Jsou to obyčejní lidé? Žijí si obyčejným životem? Může se zdát, že se ti dva jen náhodou potkali, a nijak víc jejich osud spolu nesouvisí. Ale postupně nám dochází, že jejich osudy jsou přece nějak spolu propletené. Že nic se neděje jen tak, nic není náhoda.
Je správné mlčet, něco přehlížet? Je pravda to, co se řeklo? Co zůstalo nevyřčené? A co odpuštění? Příběh o tom, co všechno dokáže minulost a že před ní není úniku, pořád se vrací jako v začarovaném kruhu. Co dokáží lži a křivdy, a jak snadno lidé přijmou první nabízenou možnost, aniž by se zamýšleli nad tím, jestli je to pravda, jestli někomu neublíží, jestli někdo nelže, aby to na někoho svedl.
Jak člověku stačí maličkost, která mu udělá radost, díky které na chvíli zapomene a je šťastným. Že v přírodě je krása, můžeme si užívat procházku lesem, pozorování ptactva. Nebo můžeme zahradničit.
Jak se lidé mění? Můžeme je vůbec po x letech poznat? A když jim chceme pomoct, přijmou vůbec naši pomoc?

„Byla přesvědčená, že jí celý svět ubližuje, a tak má právo taky druhým ubližovat. Vůbec nepochopila, že člověk může být spokojený, jen když jsou spokojení i lidé kolem něj.“

A hlavně nesmím zapomenout na vosy.
„Jenom se bránila. Sáhla jsem na ni, a tak mě bodla. Já bych to taky udělala, ty ne? Člověk si přece nemůže nechat všechno líbit.“
„Slétly se na mě jako vosy.“
„To léto bylo hodně vos.“

„Jenomže člověk musí hrát s těmi kartami, které dostane. Nemůže je složit na stůl a představovat si, o kolik líp by se mu hrálo, kdyby dostal nějaké lepší.“

Šikmý kostel. Druhý díl. Románová kronika ztraceného města léta 1921-1945. Co napsat k této knize, která budí spoustu emocí? Vracíme se zpět k postavám, které jsme zanechaly napospas osudu na konci prvního dílu. Barka, Ludwik, Jurek, Julka, Fanka, Tomek, Žofka. A víc nastupují na scénu i Ženka, Leon, Olga, Wojtek, Anuška, Halka. Ke všem si nějak najdete cestu, na všech vám nějak záleží, i když u každého je to jiné, každého ke svým činnostem donutily jiné okolnosti. Někdo je tichý, plachý a radši mlčí, někdo je výbušný, umí se ozvat a snadno se nechá vtáhnout do hádky.

„Vždycky se dá něco dělat. Jen se na to musí přijít.“

Autorčin styl vás nutí číst pořád dál a dál, jste zvědaví, co se bude odehrávat na další stránce, i když tušíte, že to nebude nic hezkého. Se všemi postavami prožíváte každý okamžik, soucítíte s nimi, bojíte se o ně, ale také se radujete ze šťastných chvil, které je přece jen někdy potkají, navzdory době, ve které žijí.

„Když se valí černé mraky, proč si namlouvat, že je obloha blankytně modrá?“

2. SV. Národnostní konflikty. Nejen to hlavním hrdinům přineslo spoustu trápení. To, co se stalo Halce, Fance, Anušce, ... co to s nima udělá? Jak se s tím popasujou?

„Když člověk leze moc vysoko, více to bolí, když pak třeba spadne.“

Oceňuju závěrečnou obrazovou přílohu, moc se mi líbila. Nyní rozečítám závěrečný díl, s obavou, napětím a zvědavostí, kam budou směřovat kroky hlavních postav dál. A kde nakonec skončí. A co se stane, když zanikne město?

„To už tak bývá, že dobré úmysly občas vedou ke špatným výsledkům.“

Karin Lednická píše opravdu skvěle. Její trilogie je zajímavá. Líbí se mi, že některé věty jsou ponechané v ruštině, polštině, v němčině, v nářečí, kterým postavy mluví. Navozuje to atmosféru světa, kam nás zanesla. A myšlenky, nad kterými se pozastavíte a přemýšlíte....

"Život není nic jiného než dlouhá řada změn."

Tak jsem dočetla trilogii Šikmý kostel od Karin Lednické. Musím říct, že to ve mně zanechalo silný dojem, změnilo mi to pohled na svět.

"Je lepší brát věci tak, jak jsou. Když si člověk moc představuje, srážka s realitou pak víc bolí."

Místa, ve kterých se věnovalo politice, mě moc nebavila, ale co se dá dělat. To do tohoto příběhu patřilo.

"Ale copak je možné léčit dnešní trápení dávným neštěstím druhých?"

Když jsem dorazila k části s názvem Julka, na okamžik jsem se zaradovala, že Julka vstala z mrtvých, ale pak přišlo zklamání při zjištění, že se jedná o Ženčinu dceru. Škoda, bylo by to úžasné, když by se Julka zázrakem vyhnula bombardování a z ničeho nic by se znova objevila na scéně poté, co ji všichni oplakali. To by bylo šťastné zhledání!

"Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat si naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře."

Musím ocenit přílohu Lidé a město. Přečíst si na závěr o páteru Sobkovi, Anně, ... prohlédnout si fotky ztraceného města,... to příběh ještě víc vyzdvihl.

"Válka člověka donutí dělat věci, které se příčí rozumu, Bohu a správnému uspořádání světa."

Celá série se zapsala na seznam těch nejlepších knih, co jsem kdy četla a určitě se k ní někdy vrátím. Vřele doporučuji.

"Planě utěšovat je lehčí, než říct pravdu. Ta sice na začátku bolí, ale potom pomůže."

Co ještě dodat? Bylo toho spoustu řečeno a napsáno. Určitě navštivte Šikmý kostel. To místo má své kouzlo. Jděte na prohlídku a zodpovězte otázky paní průvodkyně, jestli je podlaha rovná, jestli jsou zdi našikmo, který z obrazů visí výš. Projděte se po šikmé podlaze. Stojí to za to a zanechá to ve vás spoustu dojmů, když jste ještě k tomu četli knihy.

(SPOILER) "Probouzí se neochotně. Dlouho se ze všech sil snaží zůstat dole, v propasti. V hloubi temné noci, do níž patří. Jeho odpor je ale jako vždy marný. To, že se probouzí, vnímá už nějakou chvíli. Rozpozpoznává drobné signály, které k němu dolů začaly pronikat. Tlumené hlasy, zvuky různých zařízení. A pak ucítí, jak stav beztíže slábne, protože je volán na hladinu. Nutí ho vrátit se zpátky do svého těla. Tenhle pocit nenávidí víc než cokoliv jiného. Ví, co to bude znamenat. Nepohodlí, agónii, bolest."

Tak jsem se vrátila k Leo a Martinovi! Oba jsou mi sympatičtí, nemůžu se dočkat, až se mi do rukou dostane další jejich příběh.
Čtivé, temné, napínavé, tajemné, děsivé. Kniha vás nechce pustit. Krátké kapitoly děj urychlují a tak jedna stránka ubíhá za druhou.
V příběhu se objevují kromě hlavní dvojky staří známí. Jonas Helmann, který si o sobě moc myslí. Oddělení ztracených duší - Leo jim pomalu, ale jistě začíná důvěřovat. To je skvělá skupina, nikde jinde jsem na takovou sebranku nenarazila. Určitě nás ještě překvapí. A samozřejmě Per Asker, podezřelý číslo jedna, který dodává příběhu napětí. Dokáže ho někdo odhadnout, co má za lubem? Vždycky je o několik kroků napřed. Jsem ráda, že se tu objevil, o to to bylo zajímavější a napínavější.
Ze začátku jsem byla skeptická ohledně motivu UFA, ale to mě po chvíli přešlo. Martin přijíždí na panství slavného vynálezce. Kolem tohoto místa kolují různé zvěsti. Jsou tu neobjasněné věci... A kdo je tajemný pisatel, který ho ponouká k opatrnosti a dovede ho k tajným dveřím?
Leo pomáhá otci zprostit ho obvinění z vraždy. Nechtěně se vrací do svého dětství, dokonce se vydává na Farmu, i když si to zakázala. Myslí jako Per. ("Uvažovat méně jako Per a více jako Leo - přesně jak říkal Martin.") Na vlastní pěst pátrá po důkazech, soupeří s Hellmanem, žádá Martina o pomoc a nakonec i ztracené duše... Hellman se pokouší Pera zadržet, ale to samozřejmě skončí naprostým selháním.

"Máte rád ohňostroje? Jestli ano, můžu vám slíbit prima večer."

Ze začátku to vypadá, že Leiin a Martinův případ spolu nesouvisí, ale pak se to přece jen spojí dohromady.
Co Tord Korpi spatřil, že byl umlčen? Kdo ho zastřelil? Samuel, Gunnar nebo Skleněný muž? Nebo snad Maud, která s ním byla vyfocena v autě?

"Martine, s tímhle typem schůzek budeme muset přestat!" ozve se důvěrně známý hlas."

„Já si tě pamatuji.“
Neviditelný život Addie LaRue je paradoxně nezapomenutelný příběh. Zařadil se tak mezi knihy, ke kterým se budu ráda čas od času vracet. Už teď ho mám dvakrát přečtený - jednou v češtině a jednou v originále.

„Být zapomenutý je trochu jako zešílet. Začnete pochybovat o tom, co je skutečné, jestli jste vy sami skuteční. Konecoknců jak může být něco skutečné, pokud si to nikdo nepamatuje?“

Nejlepší postavou je samozřejmě Luc. A Addie je také zajímavou postavou - líbí se mi popisy, jak proplouvá životem, jak mizí ze vzpomínek, jak inspiruje umělce ... A popisy uměleckých děl na začátku každé části - to knihu hezky ozvláštnilo.

„Když žijete dost dlouho, naučíte se v lidech číst. Otevřou se vám sami, jako kniha, a vy zjistíte, jaké pasáže jsou v nich podtrhané a co se skrývá mezi řádky.“

Addie žije 300 let a pořád vidí ve všem krásu, pořád objevuje něco nového. Kniha obsahuje nádherné pasáže a nutí člověka k zamyšlení. Ani vám nepřijde, že je to pěti set stránková kniha. Kapitoly jsou kráké, střídá se minulost s budoucností a příběh hezky plyne.

„Až mnohem později pochopil souvislosti. Důvod, proč si nedokáže vzpomenout na nic ze svého dětství, co předcházelo oné noci. Proč má hlavu plnou zdeformovaných myšlenek a temných tužeb. Je vyměněný. Je někým, kdo přišel místo chlapce, který zmizel v lese. Bytost zrozená z bolesti a horečnatých snů, která sice vypadá jako člověk, ale ve skutečnosti je to netvor. Takhle začíná příběh Pána hory.“

Další knihu od Anderse de la Motte mám za sebou. Sledujeme tu několik několik linek, které se odehrávají v minulosti i v součastnosti. Líbily se mi kapitoly s Vyměňovačem, ve kterých jsme mohli pozorovat jeho vývoj.

Ráda bych vyzdvihla motiv urbexu. Nikdy dřív jsem o něm neslyšela, tak jsem se dozvěděla něco nového. Myslím si, že se urbex k detektivkám hodí.

A ten konec...? Moc se těším na Skleněného muže! Třeba se o této vyšetřovatelce s modrozeleným pohledem dozvím něco nového...

Příběhy z lékařského prostředí jsem nikdy nečetla, a tak V jeho stínu bylo pro mě něco úplně nového. Dovolil mi náhlednout do jiného světa. Některé detaily operací mě šokovaly, ale jinak čtení bylo zajímavé a místy hodně zábavné. Postavy jsou skvělé - Noru, doktora Crofta, Daniela a paní Phippsovou si nejde nezamilovat. Nyní mám rozečtený druhý díl a těším se společností těchto lidí.

„Přišel jste za pacientem?“
„Vlastně za Danielem a za doktorem Croftem.“
„Dopují se navzájem éterem. Aspoň jednoho z nich byste měl nalézt při vědomí.“

„Nemůžete sem nosit mrtvoly předním vchodem.“
„Tahle je naživu.“

„Doufám, že paní Croftová promine naše trochu rozpačité seznámení.“
„Kdo?“
„Ta dáma, paní Croftová.“
„Žádnou paní Croftovou tu nemáme.“ Ledaže by šel a nějakou si dnes ráno pořídil, stejně jako vás. Jeden nikdy neví.“

„Doufám ale, že nejste tak zapomnětlivý jako doktor Croft. Jeden takový mi úplně stačí. A nemám ráda, když mi tu někdo nechává válet věci.“
„Strávil jsem na lékařské škole řadu let bez komorníka. Jsem zvyklý po sobě uklízet.“
„Budiž vám přáno, doktore, ale já nemyslím ponožky nebo kravaty. Myslím kosti a podobné věci. Zrovna včera odpoledne jsem našla useknutý palec zabalený do kapesníku. Doktor Croft ho zapomněl uklidit.“
„To je zlé. Dám si pozor, abych své pacienty udržel pohromadě.“

(SPOILER) „Jako by se snažili přenést venkovní svět dovnitř. Proč? Copak je takový problém otevřít dveře a vyjít ven?“

Znovu jsme se vrátili do světa Hunger games. Musím říct, že Úsvit sklizně mě bavil víc než Balada. Haymitch je moje oblíbená postava. To, že původně neměl být splátcem 50. Hunger games....
Líbilo se mi, jak se na scéně objevily postavy, které známe z trilogie - Dratkie, Mags, Diod, Plutarch, Cetkie, Caesar, a samozřejmě prezident Snow, který už je u moci.
Vůbec bych se nezlobila, kdyby vyšla nějaká další kniha. Třeba o Finnickovi, Peetovi, Prim, Dratkie, Diodovi,...
Zaujala mě aréna, ze které vítězně vyšla Dratkie. O zrcadlové aréně bych si ráda přečetla. A Haymitchova aréna? Na první pohled se jeví jako rajská zahrada, ale všechno je v ní smrtící. A ti mutové? Jaaaaj, až ta aréna bude vidět ve filmu.... A co se stalo Maysilee a Ampertovi ....
Kdo miluje Hunger games, Úsvit sklizně by měl si povinně přečíst. Zjistíte, proč je Haymitch Haymitchem. A k tomu se podívat na film - na ten se moc těším

„Pasti jsou jako zámky. Dají se překonat. Dají se otevřít. Past je pastí, jen pokud se necháte chytit.“

Ke Gallantu jsem se dostala díky čtenářské výzvě „Šestá kniha zprava, třetí polička odshora.“ V knihovně jsem si stoupla k náhodné polici, odpočítala si knihu a vyšel na mě Gallant.

„Svoboda - tak malé slovo pro tak skvostnou věc. Nevím, jaký je to pocit, ale chci na to přijít.“

Od autorky jsem už četla Neviditelný život Addie LaRue, která se mi moc líbila, a tak jsem na tuhle knihu byla zvědavá. A nezklamala mě! Právě naopak - vůbec jsem nečekala, že mě to bude tak bavit, že o tom budu pořád přemýšlet. Je to zase něco jiného, než jsem doposud četla.

„Zase to slovo - bezpečí. Ale co je bezpečí?“

Už jsem se setkala s hlavní postavou, která je slepá, ale postava, která nemluví, byla pro mě novinkou a překvapilo mě, jak se autorce podařilo vykreslit Oliviin svět. Dva domy a zeď je úžasný nápad, a ten deník uprostřed? Úplně to příběh oživilo.

„Olivia ví, že je to zvláštní slovo, pozorovat, je to lidské slovo, ale takový má pocit. Jako by na ni zeď zírala.“

Celkově atmosféra knihy se mi moc líbila. Kniha se dostala mezi mé TOP knihy, které jsem kdy přečetla, a určitě se k ní někdy vrátím, a třeba zkusím další knihy od autorky, protože se mi líbí její styl.

(SPOILER) A já si myslela, že nejlepší je asi prvních patnáct knih ze série. Poslední díly (Francouzská revoluce, Pařížské intriky, ...) mě však vyvedly z omylu. Už od začátku to bylo úžasné a bavilo mě to. Poručík Prendergast je skvělá postava. Stalo se tu něco nečekaného (a to nemyslím jen ztracenou kuchařku).
"Jste z budoucnosti."
"Co že jsem?"
Zápletka s falešným Raymondem Bellem byla dost promyšlená.
Milovníci bárovek, tohle je jeden z nejlepších dílů!!!

„Zamlčení informací není lež, slečno Bishopová, ale manipulace.“

Duologii Archiv jsem začala číst kvůli poslední čtenářské výzvě „Kniha, jejíž název obsahuje slovo dveře“. A druhý díl se jmenuje Dveře do prázdnoty. Obě dvě knížky bych si někdy přečetla tak jako tak, i bez výzvy, protože jsem si Victorii Schwab oblíbila.

„Nejdůležitější pravidlo lhaní je říkat co nejčastěji pravdu.“

Oblíbila jsem si Wesleyho a Rolanda. A ten námět a prostředí - je to zase něco jiného, než na co jsem zvyklá. Tajmeství, Historie, Úžiny, Archiv, Správce, Lovci, ... Ten nápad se mi moc líbí.

„Živí lidé v sobě nosí strašný zmatek - jsou plní nejrůznějších vzpomínek, myšlenek a pocitů, které se na nás valí.“

Těším se na pokračování, doufám, že mě to nesklame. Archiv vřele doporučuji.

(SPOILER) V Pánovi čarodějů se střídá pohled Jany a Petra, to knize dodává jinou energii a dozvídáme se o nich něco víc. Na scénu se znovu vrací Bart, Adam, Monika, Klára, Dvořáková, Klement, čarodějové z Mabrokova gangu, David (a objevení jeho dcery, třeba bude ve Vzpomínkách důležitá, když je jasnovidkou?)
"Ten kluk s obrázky. Líbí se mi."
"S ním by ses kamarádit neměla."
Objevují se také nové postavy - Kat, Bezejmenný, Drest, ...
Na tomto světě se mi líbí, že se něčím odlišuje od typických fantasy světů (viz Skleněný trůn, Čtvrté křídlo, ...) - magie není všechno, může si vybírat svou daň na svém pánovi a může ho znetvořit, nikdo není nesmrtelný, každý může umřít a nikdo je už nespatří (nebo je najde v čase? :-)), i ti na "špatné" straně nemusí být jen špatní (Zdeněk: "Já bych ti neublížil. Sloužím Petrovi.").
A ten konec? Petr sice není v součastnosti, ale je v jiném čase..... to je snad první fantasy, kterou jsem kdy četla, kdy se něco takového stalo ústřední postavě. To je, jako kdyby například z Čtvrtého křídla zmizel Xaden nebo ze Skleněného trůnu Jeřáb, Chaol nebo Dorian. A to se mi právě na Pánovi čarodějů líbí, že se liší.

Střípky času. Fantasy trilogie zasazená do dnešní Ostravy. Jsem ráda, když objevím fantasy knihu z moderního světa, která se povedla, kde nevadí, že autor nevymyslel svoji vlastní zemi. Příběh má potenciál, mělo by se o něm víc mluvit, škoda, že více nevyplul na povrch.
Jana umí cestovat časem. Věechno se učí sama, dokud ji nenajde David. A kdo je Petr, který ji zná, ale ona ho vidí poprvé?
Knížka mě bavila, má skvělou atmosféru, je to oddychovka. Doporučuji.
Druhý díl mám přečtený, těším se na závěr. Doufám, že nebudu zklamaná.