MáraR. komentáře u knih

Knihu jsem četl před delší dobou. A stále si ji docela dobře pamatuji. To mi jen dokládá, o jak zásadní čtivo se jedná. Asi jsem jedním z mála, komu autorův styl vyprávění vyhovoval. Nevím, jestli mě nějaká kniha zasáhla více. Dlouho poté jsem přemýšlel nad tím, jak k něčemu takovému, jako je Šoa, mohlo dojít, než mi došlo, že to nepochopím nikdy. Člověk jen kroutí hlavou a je mu úzko z toho, kolik nevinných lidí bylo nejen v Treblince zavražděno. Síla Glazarova vyprávění byla umocněna i shlédnutím dokumentu Šoa Clauda Lanzmanna, kde jedním ze zpovídaných je právě Glazar a jeho svědectví tak člověk vnímá ještě trochu jinak, když ho vidí samotného vyprávět. Glazarovy přesné výpovědi byly využity i během procesů s nacistickými dráby.
Bylo mi smutno, když jsem zjistil, že Glazarův závěr života byl bolestný a rozhodl se po smrti své ženy dobrovolně odejít z tohoto světa. Zvládl přežít hrůzy války, ale taková ztráta už byla nepřekonatelná.
Richard Glazar je pro mě hrdinou.

8 29.10.2021

K Szántóvi chovám neskrývaný obdiv. Má velký rozhled a kniha je napěchovaná informacemi. Předchozí kniha "Za oponou války" na mě působila lehce chaoticky. U tohoto počinu už tomu tak není. Nesmírně zajímavé čtení, které předkládá na komplikovaný region nezaujatý pohled v souvislostech. Jen mě mrzí, že nejsem schopen tolik informací udržet v paměti.

5 29.10.2021

První kniha z Hrabalovy trilogie vyprávěna z pohledu jeho ženy Pipsi, v podstatě o jejich seznámí a společných začátcích. Někomu může chybět strhující děj, ale o to tady nejde. Hrabal uměl popsat všechny ty krásný události a věci kolem něj, i když vlastně samotný krásný nebyly, byly často obyčejný a často i smutný nebo naopak zvláštní, ale psal o všem tak krásně, že by u toho často člověk chtěl být nebo to vidět (třeba tu tehdejší Libeň).

4 24.11.2020

Poslední knížka trilogie. A za mě nejlepší. A myslím, že je to i zajímavá sebereflexe (jako část, kdy byl v nemocnici), která prozradí, že si Hrabal byl vědom svých nedostatků a chyb. Zároveň mě taky nutila k zamýšlení, jak se člověk dívá na svět kolem. Vlastně jako většina Hrabalových knih. Ostatně - „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“ (Josef Hrabal - strýc Pepin)

2 24.11.2020

Chvíli jsem si zvykal na absenci interpunkce, ale opravdu jen pár stránek. Nakonec mi i tenhle prvek připadal zajímavý. Z trilogie se mi druhá knížka líbila nejméně, ale pořád se mi líbila převelice. Je vcelku zajímavý, jak Hrabal odkládal psaní té své prvotiny, kterou by vydal (i když si před tím psal, jen nepublikoval, respektive se mu to nedařilo) a jak vlastně žil. Vnuklo mi to myšlenku, že byl v mnoha ohledech obyčejnej člověk (zároveň s velkou vnímavostí, skvělou pamětí a vzděláním). A zároveň mi jeho knížka jednu myšlenku opět potvrdila - že to byl neobyčejnej schreiber!

2 24.11.2020

Každému padne do oka jiní povídka. Mně padlo do oka Diamantové očko. Krásná povídka. To ale neznamená, že by ostatní povídky krásné nebyly. Naopak. Tuhle knížku si rád otevřu znovu. Mám z ní radost.
Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky. (lísteček z chemické čistírny)

První, co jsem od Čepelky vůbec četl, byl Deník Haiku 3. A byl jsem nadšen. Poté jsem sáhl po úplně jiném žánru - "Nebožtíkovi na rynku" a nadšení se neopakovalo. Možná jsem měl velká očekávání. Vyprávění mi přišlo celkově nevýrazné a prostě mě nechytlo. Ale našla se samozřejmě i světlá místa.
"S pojmem svobody na štítě kráčí tato civilizace k zániku. Jako kdysi Atlantida, jako později Sodoma, Egypt a Řím, jako před námi všichni, kteří opustili boha, ať už ho jakkoli pojmenovávali, a začali vzývat své pohodlí, své rozkoše, poživačnost a lenost."

29.10.2021